Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Yato

19. února 2016 v 11:35 | Yu-chan |  Noragami
Občas existuje dobrý důvod vracet se na místa, ze kterých se vám posledně málem nepovedlo zůstat. A Yato se tam taky vrátil, jenže bohyně ho teď překvapila. Její podoba se od posledně změnila. Navíc Yatovi stačí slyšet jen vlastní jméno, aby ho to odzbrojilo. Obzvlášť když ho říká právě ten hlas.
Postavy: Yato, Yukine, Izanami
Upozornění: Shounen-Ai, může obsahovat spoilery ke druhé sérii. Spíš pokud jste ji neviděli, pravděpodobně nepochopíte.


Takže povídka na pár Yato X Yukine... Nějak nevím, co víc k tomu říct. Možná bych jen měla upozornit, že nadměrné využití slova "Yato" by se vám mohlo zdát otravné. No snad se bude líbit.
Věnováno Kaito


Kráčel temnou jeskyní a pevně svíral svou zbraň. Ruce se mu třásly a pod jeho nohama občas něco čvachtlo.
"Připomeň mi, proč ses sem vracel?" Ozvalo se mu v hlavě.
"Něco jsem tu ztratil." Odpověděl.
"A to to bylo tak důležité?"
Yato jen polkl a své regálii už dál neodpovídal.
"Nechápu, že jsem ti to dovolil." Ozvalo se s povzdechem. "Ale nenechám tě v tom."
"Jak by si to taky požehnaná schránka mohla dovolit." Zkonstatoval Yato z úšklebkem.
"Ty…" Ozvalo se v jeho hlavě, ale další pokračování těchto slov se už neozvalo. Yukine očividně přemýšlel nad tím, že správná požehnaná schránka by tohle svému pánovi nemohla vůbec dovolit.
"V pořádku."
"Co?" Yukine zněl nechápavě.
"Budeme v pořádku." Prohlásil Yato. Zněl sebevědomě, ačkoliv v koutku mysli byl na pochybách. Přece jen tu byl fakt, že minule by se odsud bez pomoci nedostal. A tentokrát nikdo nevěděl, kde je a že by mohl pomoc potřebovat. Ne, že posledně by to někdo věděl, ale teď už to nikoho ani nenapadne.
"Jasně, že budeme." Zaznělo mu hlavou. "Pozor!"
Z útrob temné jeskyně vyletěl fantom. Vypadal trochu jako netopýr s ptačím zobákem, byl tmavě fialový a jeho nažloutlé odporné oči zářily. Yato instinktivně zvedl Sekki, čímž ji dostal do netvorovy dráhy. Netvor se rozpůlil o ostří a jeho tělo zmizelo.
"Bude jich čím dál víc." Upozornil Yukine.
"Já vím." Yato přikývl, přesto se ale vydal dál a všude se rozhlížel, jestli nenajde to, co hledá.
"Co vlastně hledáš?"
"Něco moc důležitého."
Yukine už se dál nevyptával. Nejspíš pochopil, že to z Yata stejně nevytáhne.
"Jsi…"
"Cos říkal?" Zeptal se Yato.
"Nic." Ozvalo se mu v hlavě. Hlas zněl mnohem ostražitěji, než před chvílí.
"Přísahal bych, že jsem slyšel tvůj-"
"Jsi zpátky…" Ozvalo se Yukineho šeptem.
"Hiyori?" Zeptal se Yukine.
"To je…" Yato polkl a připravený k boji se zahleděl do temnoty před sebou.
"Vrátil ses, Yato!" Z temnoty se vyřítila postava. Její rysy ve tmě zářily podobně, jako sami fantomové. Zastavila se jen kousek před nimi. Oči jí jiskřily štěstím a ve tváři jí pohrával široký úsměv.
Yato slyšel, jak jeho regálie zalapala po dechu. "Hiyori…"
To ale nebyl ten člověk, kterého Yato v bohyni tentokrát viděl.
"Izanami." Upřesnil Yukinemu. "Vypadá jako někdo, kdo je ti drahý."
Tentokrát byla mnohem nižší - kimono tahala po zemi. Vlasy měla světlejší a kratší, byla mladší a medově zlaté oči se vpíjely do tmy. A do Yatových očí. Polkl.
"Vrátil ses, Yato! Jsi zpátky! A mě sužoval pocit, žes mě taky opustil." Zazněl Yukineho hlas z Yukineho úst, která však patřila bohyni podsvětí. "Teď už mě neopustíš, že ne, Yato?"
Yato.
Jeho vlastní jméno mu Yukineho hlasem rezonovalo v hlavě. Ozývalo se stále dokola. Cítil se být zhypnotizovaný zlatou barvou, která mu hleděla do očí.
Yato.
To slovo v jeho hlavě stále zesilovalo. Upadl na kolena a opustil svou zbraň, aby si mohl zakrýt uši. Ale zesilování tím nezabránil. Zavřel oči.
Yato.
Yato.
"Yato!"
Yato.
"Yato!"
Došlo mu, že ho volá skutečný Yukine. Otevřel oči a první co uviděl, bylo to medové zlato. Izanami v Yukineho podobě stála hned před ním s obličejem jen pár centimetrů od toho jeho. Yato. Znělo mu stále hlavou, když si uvědomil, že se Yukineho oči přibližují. Ale to, co se přiblížilo nejvíc, byly rty. Izanaminy rty. Yukineho rty… Yukineho… Oči boha pohromy se začaly přivírat. Yato se poddal tomu nádhernému pocitu.
Yukineho měkké rty…
"Yato!"
- - -
Když otevřel oči, byl tam, co vždycky. V domě Kofuku v malém pokoji. Posadil se a rukou si přikryl obličej. Přejel si prsty po rtech a otočil se Yukineho směrem. Byl tam. Živý a zdravý. Klidně spal. Byl to on, ne Izanami. On, který by ho nikdy nepolíbil.
Yato se k němu naklonil a políbil ho na čelo. Pak ho jemně pohladil po tváři.
"Sladké sny, Yukine."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama