Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Jediný úsměv (2)

8. ledna 2016 v 21:22 | Yu-chan |  Hetalia

Když se člověk zamiluje, je schopný udělat snad jakoukoliv hloupost. Například chodit s dívkou, do které je jeho láska zamilovaná, jen aby zabránil, že by se mohli dát dohromady. Jenže taková řešení mají spoustu nevýhod a Lovino zjišťuje, že tuhle hru už dál hrát nechce.
Postavy:Romano, Španělsko, Belgie, Itálie, Francie, Prusko
Upozornění: Shounen-Ai


Domovní dveře se za mnou s hlasitým prásknutím zavřou. Feliciano očividně není doma, protože neslyším žádný polekaný výkřik. Sundám ze sebe bundu a hodím ji na věšák, kde kupodivu zůstane viset. Dojdu do obýváku, svalím se do křesla a vytáhnu telefon. Neodepsala mi. Povzdychnu si. Chci to už mít za sebou. Chci, aby na mě kvůli Belle nebyl naštvaný a já si byl jistý, že jsme přátelé. Alespoň přátelé.
Odložím mobil na stolek a sáhnu po dálkovém ovládání. Zapnu televizi a projíždím jednotlivé programy. Dřív, než vůbec zjistím, co dávají na jednom, už přepínám na druhý.
"Lovino?" Zeptala se nervózně.
"Ano?" Podíval jsem se na dívku kráčící po mém boku. Byla teplá letní noc.
"Díky, že jsi se mnou šel na ten film." Řekla po chvíli.
"Není zač." Odpověděl jsem a vrátil jsem se pohledem na cestu, po které jsme šli.
"Chtěla jsem se zeptat…" Začala, ale nedořekla to. Místo toho se zastavila a zadívala se na mě.
Zastavil jsem pár kroků po ní a otočil se k ní. Vypadala dost nervózně.
"Co kdybychom…" Konec věty spolkla.
"No?" Podíval jsem se na ni mírně netrpělivě.
Odhodlaně se na mě podívala. "Co se dát dohromady?"
Její otázka mě upřímně překvapila. Nikdy bych nečekal, že ta Bella, kterou znám, někdy nabídne něco takového. Viděl jsem její výraz plný očekávání a nevěděl co říct. Nikdy jsem o ní takhle nepřemýšlel. Vlastně už jsem měl rád někoho jiného… Vzpomněl jsem si na Antonia.
A v tu chvíli jsem souhlasil.
Vypínám televizi a sahám po mobilu. Pořád nic. Začíná mi kručet v žaludku. Ačkoliv nemám na nic chuť, zvedám se a jdu do kuchyně. Při pohledu do ledničky mě nic neosloví. Nakonec si vytáhnu jogurt. Sednu si ke stolu a jím. Jsem zhruba v půlce, když se ozve příchozí zpráva.
Od: Bella Vandenberghe
Dneska končím v 5, takže klidně pak. Stalo se něco?
Pro: Bella Vandenberghe
Vyzvednu tě a doprovodím tě domů.
Na její otázku neodpovím. Možná bude lepší, když už bude tušit, že mám něco na srdci. Něco vážného. A určitě jí dojde, že v mém věku to žádost o ruku nebude. Ani nevím, jestli by ji taková možnost vůbec napadla. Podívám se na čas.
15:02
Dojím jogurt a vyhodím prázdný kelímek. Mobil strčím zpátky do kapsy. Dojdu k domovním dveřím, navléknu na sebe bundu a vyrazím ven. Ani se neobtěžuju zamknout. Feliciano se stejně má každou chvíli vrátit. Já mám teď na spěch. Někam do rušné části města poblíž cukrárny, kde Bella pracuje. Mám sice času dost, ale jsem si jistý, že ve městě mě nebudou užírat výčitky svědomí a mizerná nálada.
*
Sedím na lavičce a za hlavou mi šumí fontána, což díky bohu nedává mým myšlenkám dostatečný prostor na to, aby si dělaly, co chtějí. Bellina cukrárna je za rohem. Když jsem šel sem, zahlédl jsem ji skrz výlohu plnou dortů a zákusku. Usmívala se, ale ne tak, jako obvykle. Ví, že si od naší nadcházející a poslední - což ona zatím neví - schůzky, nemá slibovat nic dobrého. I když pro ni to bude to nejlepší, co se může stát. Alespoň si bude moct najít někoho, kdo ji bude milovat. Třeba Antonia. Zavrtím hlavou. Moc to řeším. Podívám se na kostelní věž. Už je čtvrt na pět. Vstanu a vydám se opačným směrem, než bych šel, kdybych ji už měl vyzvednout.
Naproti mně jde zamilovaný pár. Jsou mladší než já. Může jim být tak šestnáct nebo sedmnáct. Dívka je obmotaná kolem paže svého přítele, zatímco ten jí něco povídá. Pak se oba zasmějí a kluk trochu ztratí rovnováhu, takže do mě lehce vrazí, ale bez povšimnutí jde dál. Nevraživě se za nimi otočím. Kdyby nebylo tak brzo, nedivil bych se, kdyby v sobě měli pár deci vína. Nebo víc.
A pak se zastavím. Na rohu přede mnou je kino. Přemýšlím, jestli právě sem dnes Antonio šel. Pokrčím nad tím rameny a rozhodnu se co nejdříve vzdálit, když vtom zaregistruju postavu, která zrovna tlačí na skleněné dveře, aby je otevřela a mohla vyjít. Má krátké světlé vlasy a ve tváři pobavený úšklebek. Gilbert.
V rychlosti se otočím o sto osmdesát stupňů a vyrazím směrem k cukrárně. Jen doufám, že mě ani Gilbert, ani ti, kdo určitě šli za ním, nezahlédli. V duchu se proklínám za tu nenápadnost, zničehonic se prostě otočit a jít, zatím co všichni ostatní kolem vás jdou na druhou stranu, nebo na vás koukají jako na ztraceného člověka, který neví, jestli před chvílí špatně neodbočil. Tohle je ta nejhorší náhoda ze všech debilních náhod, co mě mohla potkat.
I když vlastně… Proč by za mnou měl jít, po tom co jsme se dnes tak pohádali? Správně. I kdyby si mě všimli, nemají přece žádný důvod za mnou chodit. Takže můžu jít v kli-
"Ahoj, Lovino!" Ucítím něčí ruku na rameni a s leknutím zastavím. Za chvíli už na mě kouká Francisův přátelský obličej. "Dlouho jsme se neviděli."
"Nazdar." Řeknu ne příliš nadšeně. To už u nás stojí i Gilbert. "Co chcete?" Zeptám se dřív, než stihne pozdravit i on. Ten se místo toho přátelsky ušklíbne.
"Ale nic. Jen jsme tě tak zahlédli…" Začne Gilbert.
"A napadlo nás, jak se ti daří." Dokončí Francis.
"Debilně." Řeknu po pravdě.
"Ale, ale." Francis nahodí šokovaný výraz. "Co se stalo?"
"Všechno je debilní." Řeknu a i tentokrát se mi ta věta zdá pravdivá. Ohlédnu se, abych zjistil, kde skončil Antonio. Zastavil se pár metrů za námi a naštvaně si nás prohlíží. Tedy mě ne. Mě úplně ignoruje.
"No jasně. Ty budeš věčnej pesimista, co?" Gilbert si vynutí zpět moji pozornost.
"Sklapni." Řeknu nezaujatě a pokusím se jít dál.
"Kam to jdeš? To není zdvořilé, opouštět nás uprostřed konverzace." Francis se tentokrát zatváří zklamaně. Zdá se mi, že přehrává.
"My nekonverzujeme. Vy mě otravujete." Zkonstatuju. "Raději se zase běžte bavit." Slétnu je oba pohledem. Už se zase usmívají.
"Ani nevíš, jak bychom rádi." Francis pokrčí rameny. "Jenže Tonio dneska není ve své kůži. No vážně!"
"Přišel naprosto naštvanej a nechtěl říct, co se stalo. Jen se tak nějak zmínil, že s tebou před tím byl na obědě." Informuje mě Gilbert s úsměvem, ale ne příliš přátelskýma očima.
"Ani se tomu filmu nesmál." Dodá Francis.
"Přesně." Gilbert luskne a ukáže na něj, aby dal najevo důležitost jeho slov. "Netušíš náhodou, co mu přelítlo přes nos?"
"Nechte toho." Ozve se dřív, než stihnu cokoliv říct. Jak Francis, tak Gilbert se otočí na Antonia. "Raději půjdeme." To už se na něj otočím i já. Tentokrát svůj naštvaný pohled věnuje jenom mě, než se otočí, aby mohl vyrazit pravděpodobně do hospody, kde končila každá jejich akce. Francis opět pokrčí rameny a vyrazí za ním.
Gilbert u mě ještě chvíli stojí, pak své přátele doběhne. "Ale musíš uznat, že když se ten chlápek snažil-"
"To mělo být vážné, Gilberte!" Slyším ještě Antoniův hlas a Francis se za mnou ohlédne.
Asi jsem jim zkazil odpoledne. Ale upřímně až na Antoniův případ je mi to úplně jedno.
16:48
*
"Jak dlouho čekáš?" Bella s úsměvem vyjde ze dveří a natáhne ruku, aby se mohla chytit té mé, ale já svoje ruce nechávám v teple kapes.
"Asi deset minut."
"Aha." Řekne a úsměv se jí stáhne spolu s rukou.
Vyjdu směrem k jejímu domu. Nejdřív musí zrychlit krok, aby mě došla, ale pak už jdeme vedle sebe, každý s rukama v kapsách.
"O čem jsi chtěl mluvit?" Zeptá se po chvíli ticha.
Neodpovím jí hned. Tak nějak nemůžu najít slova. "Víš, poslední dobou-"
"Poslední dobou?" Obočí se jí tázavě zvedne a já se na ni překvapeně podívám. Zavrtí hlavou a povzdechne si. "Chceš se se mnou rozejít, že?"
Pořád na ni jen hloupě koukám a až když se mi s očekáváním podívá do očí, sklopím pohled a přikývnu.
"Myslela jsem si to." Řekne smířeně. "Čekala jsem, kdy to přijde."
"Čekala?"
"Jo." Přikývne a zadívá se do země. Chvíli je ticho.
"Jak dlouho?"
"Od začátku." Hlavu vztyčí.
"Od-"
"Nebuď blázen, Lovi. Myslíš, že to nevím?" Smutně se usměje. "Nikdy ses na mě nedíval jinak než na ostatní dívky. Ale prostě jsem doufala, že to změním."
"Bello-"
"Vím, na koho se tak díváš." Podívá se mi do očí. "Nejdřív jsem si myslela, že si jenom něco namlouvám. Že prostě žárlím na kdekoho a že je to přece nesmysl. Ale vždycky ses tak na něj díval."
"Promiň." Na nic horšího už se nezmůžu. Jak by někomu mohlo stačit jen promiň?
Tiše se zasměje a tím naše konverzace, nebo spíš její monolog, zase ztichne. Je šero a Bella zakopne. Zachytím ji. Když nabere rovnováhu, odstrčí mě.
"Promiň." Zopakuju a nesnáším se za to, že nic lepšího nevymyslím.
"Nemusíš se omlouvat." Řekne a já mám chuť se omluvit znova. Tentokrát už si to ale nedovolím. "Už to dojdu." Usměje se na mě. "Chci teď být chvíli sama." Podívá se bokem.
"Dobře." Řeknu. Rozloučí se a já sleduju, jak odchází. Zatímco se za ní dívám, v duchu si nadávám za to, jak mizerně jsem tuhle situaci zvládl. Nezvládl.
*
Když se vrátím domů, je deset večer. Nevím, kde se moje cesta tak moc protáhla. Prostě jsem šel. Šel jsem po městě a nemyslel. Na nic. Na Bellu. Na Tonia. Na svoje katastrofální schopnosti ukončování vztahů, které pořádně nikdy nezačaly.
Feliciano leží na gauči v obýváku a dívá se na záznam nějakého fotbalového utkání z posledního mistrovství. "Ahoj, Lovino." Nezvedne oči od obrazovky.
"Nazdar." Řeknu mírně podrážděně. Nejraději bych už šel spát, ale vím, že neusnu.
"Tak už jsi to udělal, co?"
"Jo." Řeknu a posadím se do křesla.
"Měl bys být rád." Usměje se na mě a já mám chuť ho zaškrtit. "Konečně to máš za sebou, teď už musíš jen počkat, až se to zpraví."
"Díky za radu." Protočím panenky.
"Není zač." Ignoruje mou ironii. Je bezstarostný jako obvykle. Zatímco očima stále sleduje míč na obrazovce, jednou rukou se občas natáhne do misky na stolek, aby si vzal pár brambůrku, popřípadě se napil. Sám mu občas jeden ujím a sleduju vývoj dávno sehraného zápasu. Ne, že bych měl chuť k jídlu, nebo snad koukat na fotbal. Ale pořád se mi to zamlouvá víc, než se zavřít v pokoji a užírat se. Do pozadí utkání začne hrát tichá hudba.
"Lovino…" Ozve se Feliciano.
Tázavě se na něj podívám.
"Zvoní ti mobil." Řekne a pohledem sjede k mé kapse u kalhot.
Nedávno jsem si měnil zvonění, ještě jsem si na to nezvykl. Vytáhnu mobil, vstanu a odejdu do kuchyně. Zavřu za sebou dveře. Teprve potom se podívám na volajícího. Antonio Bastard. Povzdechnu si a hovor přijmu.
"No?"
"Mluvil jsem s Bellou." Ozve se z telefonu a zní to vážně. Obecně, když mi na "no" neodpoví nějakým přívětivým pozdravem, to nevěstí nic dobrého.
"…A?"
"Brečela."
"Aha."
"Jsi spokojený?"
"Ne."
Chvíli je ticho.
"Je mi mizerně." Dodám na konec.
"Z toho že ses s ní rozešel?" Ptá se Antonio.
"Ne. Z toho že jsem si s ní vůbec začal."
"Není to její vina." Nejspíš má pocit, že to na ni shazuji.
"Já vím." Přikývnu, což on nemůže vidět, a opřu se o kuchyňskou linku.
"Nikdy jsem nečekal, že zrovna ty by sis zahrával s dívčím srdcem." Řekne mi. Z jeho hlasu cítím až znechucení.
"Nevím, co do mě vjelo."
"Nevíš, co do tebe vjelo?" Zase zní o něco naštvaněji.
"Hele," přehodím si telefon do druhé ruky. "Já vím, že ji máš rád a že jsem jí ublížil. Taky je pořád má kamarádka a mě to mrzí. Ale měl jsem to snad odkládat?"
"Mohl jsi-"
"Nebo jsem taky vůbec nemusel."
"Ani nevíš, co jsem chtěl říct."
"Nemusel jsem to začínat. Mohl bys mi to už laskavě přestat vyčítat? I bez toho mi je mizerně." Vlastně hlavně kvůli tomu je mi mizerně. O Bellu strach nemám. Je to skvělá holka a přenese se přes to.
"Proč jsi to vlastně dělal?"
Mlčím.
"Lovino." Připomene se mi.
"Já-"
"Netelefonuješ už nějak dlouho?" Vzdáleně slyším Gilbertův hlas. "Už se na to vykašli a vrať se. To pivo se samo nevypije." Zní, že už má o trochu povolnější náladu.
"Já něco-"
Slyším, že s Antoniovým mobilem někdo prudce trhl.
"Vrať mi-"
A konec hovoru.
Chvíli ještě koukám na displej, potom mobil vypnu. Už na to nemám náladu… A pokud mu mám říct, proč jsem to dělal, tak rozhodně ne po telefonu.
*
Jsou to tři dny, co jsem se rozešel s Bellou. Ještě jsem s ní od té doby nemluvil, ale podařilo se mi si sjednat schůzku s Antoniem. Tedy schůzku v tom přátelském slova smyslu. Spíš jsem mu slíbil, že mu to vysvětlím. Když vcházím k Verbíři, už sedí u stolu, kde jsme seděli posledně. Netrpělivě poklepává prsty o stůl. Nijak se nezatváří, když mě zahlédne. Neusměje se, jako obvykle.
Beze slova se posadím na své místo a objednám si něco k pití. On nemá objednáno nic. Nejspíš to chce mít rychle z krku. Neplánuju tady nějaká sáhodlouhá vyznání, prostě mu to řeknu na rovinu, ale chci vidět, jak se bude tvářit. Bojím se, že jestli ho to, že jsem k Belle nikdy nic necítil, naštvalo, tak za prohlášení, že jsem s ní chodil jen kvůli němu, mě zabije. Jasně že mě nezabije, ale už tak je na mě naštvaný. Mlčíme, dokud číšník nedonese mé pití.
"Abych to shrnul." Začnu, aniž bych se na něj podíval. Svůj pohled plně věnuji své ruce kousek od sklenice. "Když se mi Bella nabídla, že se dáme dohromady, byl jsem mírně v šoku. Nečekal jsem, že by něco takového kdy navrhla. Uvažoval jsem, jak to co nejpřátelštěji odmítnout. Vlastně už tenkrát jsem měl vážně rád někoho jiného." Zvednu k němu pohled. Poslouchá. Nevypadá, že by můj monolog chtěl narušovat. "A právě proto jsem to přijal."
"Co?" Dívá se na mě. Ve tváři stále stejný výraz.
"Víš, strašně dlouho jsem poslouchal, jak ji chválíš. Pořád se nad ní rozplýváš. Bella tohle, Bella tamto, Bella je tak úžasná, Bella, Bella a zase Bella. To byl jeden z faktorů. Doufal jsem, že se pak budeš krotit. Ale jelikož jsi z ní byl fakt úplně mimo, tak jsem doufal, že když budu s ní, nikoho si nenajdeš. Když jsi chtěl ji a ona byla zadaná."
Povytáhne obočí. "Ztrácím se v tom."
"Bože…" poškrábu se ve vlasech. Nevím, kam se podělo to mé prostě to řeknu na rovinu, ale jsem plně rozhodnutý to teď napravit. "Měl jsem - teda pořád mám - rád tebe. Chápeš? A byl jsem fakt sobec. To je konec příběhu. Nic složitého." Pokrčím rameny, jako bych doufal, že tím zakryju své přiznání vyznání.
"Lovino?" Podívá se na mě. Ne naštvaně. Nejsem schopný určit, co za emoci to má být. "To myslíš vážně?"
"Jo." Řeknu a napiju se.
"Mluvil jsem s Bellou." Změní téma, nechápu proč.
Tentokrát mlčím já.
"Říkala, že to čekala. Že to věděla od začátku. Takže nakonec jedinej, koho jsi oblafnul, jsem byl já." Poškrábe se na zátylku. "Asi jsem to neměl tolik řešit. Přeci jen to bylo mezi tebou a Bellou."
"Neměl." Řeknu. "Ale nedivím se ti."
"A tak nějak jsem se prořekl, co k ní cítím. I když, jak říkala, věděla to."
"A?"
"Přátelé."
"To mě mrzí."
"Nevěřím ti." Pousměje se.
"To, že jsem byl sobec, neznamená, že dál budu sobec, debile." Přemýšlím, kdy jsem ho tak naposledy oslovil. Měl bych tu dlouhou absenci tohohle slova v naší konverzaci nahradit.
"Přátelé?" Zeptá se a podá mi ruku na usmířenou.
"Přátelé." Řeknu a krátce mu ji stisknu.
Napiju se. Všechno je jako dřív. Já, Antonio a Bella - tedy alespoň doufám - jsme opět přátelé a Antonio se na mě konečně zase usmívá. Chvíli si jeho úsměv prohlížím. I přesto, že to byly jen tři dny, mi chyběl.
"A pak že Bella má krásný úsměv." Napiju se.

Na malou chvíli se zatváří nechápavě. Pak se zasměje. I mně se na tváři objeví úsměv. Konečně je to skoro jako dřív, když jsem ještě s Bellou nic neměl. Tiše se zasměju, což můj úsměv ještě rozšíří. Znova se podívám na Antonia, něco mi říká, ale nějak tomu nevěnuju pozornost. Má vážně nádherný úsměv.



Kéž vás má obrovská friend zone příliš neznechutila. Chci jen dodat, že každá povídka nemůže končit "dali si pusu a spali spolu až do smrti".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama