Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Jediný úsměv (1)

8. ledna 2016 v 21:20 | Yu-chan |  Hetalia
Když se člověk zamiluje, je schopný udělat snad jakoukoliv hloupost. Například chodit s dívkou, do které je jeho láska zamilovaná, jen aby zabránil, že by se mohli dát dohromady. Jenže taková řešení mají spoustu nevýhod a Lovino zjišťuje, že tuhle hru už dál hrát nechce.
Postavy:Romano, Španělsko, Belgie, Itálie, Francie, Prusko
Upozornění: Shounen-Ai




Psáno jako dárek k Vánocům. (Nutno dodat, že svými konci obdarovávané většinou nepotěším.)
Ano, Bella má být Belgie. Vím, že to není jedno z jmen, které navrhoval Hima, ale tak nějak jsem ho kdysi v souvislosti s ní slyšela a jsem na něj zvyklá.
Snad se bude líbit.
Věnováno Mori

A navíc se jedná o další prý až příliš dlouhou povídku, takže více částí! Proklínám omezení na 4 000 znaků...


Občas si říkám, jestli lidé úsměvem neplýtvají. Když tady tak sedím a rozhlížím se po místní cukrárně, nevidím jediný stůl, kde by se lidé nesmáli a samozřejmě ani ten můj není výjimkou. Naproti mně sedí Antonio s úsměvem od ucha k uchu jako obvykle a zasněně sleduje blížící se Bellu. Asi by mi to mělo vadit…
"Lovino?" Ozval se hlas mého pitomého mladšího bratra.
"Co chceš, idiote?" Zvedl jsem oči od jídla.
"Ohledně Belly… Chci se na něco zeptat." Odložil vidličku a já pochopil, že naše takzvaná rodinná večeře se na chvíli odkládá.
"Tady to máte, kluci." Říká také se usmívající Bella, zatímco před každého z nás pokládá talíř s kouskem čokoládového dortu.
"Díky." Podívám se na ni a Antonio jí svůj vděk vyjádří jak jinak než dalším vřelým úsměvem.
"Za chvíli končím." Její hlas zazvoní. "Tak počkej." Mrká na mě a já jen přikývnu.
"Ty ji nemiluješ, že ne?" Zeptal se po delší chvíli ticha.
"Ty máš vážně štěstí, chlape." Říká mi Antonio závistivým tónem, sotva se Bella dostane z doslechu.
Naberu si kousek čokoládového dortu na lžíci a strčím ho do pusy.
Chvíli jsem ho měřil pohledem. "Ne." Odpověděl jsem prostě.
"Pamatuješ, když jsme byli ještě malí?"
"Co přesně myslíš?" Zeptám se Antonia, než si naberu další kousek.
"Když mě a Belle bylo šestnáct a tobě dvanáct. Pořád jsi ji otravoval, ať ti dá pusu, a když se nakonec rozhodla ti vyhovět, zařadil jsi tu nejrychlejší zpátečku, co jsem kdy viděl." Krátce se zasměje.
"Tak proč? Ptal se s nechápavýma očima.
"To je složité." Pokračoval jsem v jídle a doufal, že se můj mladší zvědavý bratr přestane vyptávat, ale on na mě dál koukal a čekal na vysvětlení. Povzdechl jsem si.
"Byl jsem dítě." Podívám se na Bellu, která zrovna za pultem přijímá objednávky. "Chtěl jsem být dospělý." Koutkem oka se pohledem vrátím k Antoniovi.
"Vážně jsem nečekal, že nakonec skončí s tebou." Poškrábe se ve vlasech. "Teda, ne že bych ti to nepřál, nebo tak," zvedne ruce v omluvném gestu. "ale víš přece, že jsem ji už tenkrát měl fakt rád."
Můj pohled se od Antonia přesune opět k Belle. Prohlížím si její po ramena dlouhé blonďaté vlasy, zelené šaty, které jí ladí k očím… Všechno, co na ní tak dobře znám.
"Miluju někoho jiného…" Řekl jsem s pohledem upřeným do talíře.
"Má krásný úsměv, že?" Rozplývá se nad ní Antonio.
"Občas se mi zdá, že s ním lidé příliš plýtvají." Utrousím a napiju se kávy, kterou mi Bella přinesla už předtím.
"A?"
"Ty jsi prostě jen moc velkej bručoun, Lovino." Podotkne Antonio a konečně se také pustí do svého zákusku.
"Nech si to, bastarde."
Polkne. "Bručoun." Zopakuje s úsměvem. "Doufám, že na mě nejsi naštvaný, když o ní tak mluvím." Podívá se na mě, aby zjistil, jak se budu tvářit. "Sice ji mám fakt rád, ale je skvělé, když je s tebou šťastná." Říká, aby mě ujistil, že se mi mou přítelkyni v žádném případě nepokusí přebrat.
"A to, že si Bellu držím jako přítelkyni je jediný způsob, jak si zajistit, že si ta osoba nenajde nikoho jiného."
"Jak to myslíš?"
Podívám se na něj. Momentálně je plně zabraný do pojídání dortu. Oči mu září, jak se při tom usmívá. Musím povytáhnout koutky, když ho vidím.
"Protože ji miluje. Proto si nenajde nikoho jiného. A už ti k tomu sakra nic neřeknu."
Feliciano si mě prohlížel a já nedokázal vyčíst, jestli má ve tváři zklamání, pochopení, nebo něco jiného. "To bys neměl, bráško…"
"Můžeme vyrazit." Ozve se Bella, které právě skončila směna.
"Jasně." Vytahuju peněženku. "Kolik to bude?" Ptám se.
"Na účet podniku." Mrkne na mě.
"Ale-"
Přiloží si ukazováček ke rtům. "Na účet podniku." Zopakuje
"Dobře." Rezignuji a zvedám se. "Tak tě pozvu na večeři."
Belle se rozzáří oči. Sotva si obléknu bundu, chytí mě za ruku.
"Já vím."
"Mějte se, vy dva." Volá na nás ještě Antonio, zatímco Bella už mě táhne pryč, takže jen zvednu ruku na rozloučenou.
"Kam chceš jít?" Ptám se té veselé dívky, zatímco vycházíme z cukrárny do chladného podzimního dne pryč od úsměvu, který mě kdy jako jediný opravdu hřál u srdce.
*
Svalím se na postel a koutkem oka mrknu na digitální hodiny zářící do tmy.
23:37
Je to necelá půlhodina, co se se mnou Bella rozloučila před svým domem. Nejdřív mě políbila, pak se na mě usmála a nakonec mi ještě zamávala z okna. I já se nepatrně usmál, když jsem jí mával zpět, pak jsem se otočil a vyrazil domů. A necítil jsem vůbec nic. Žádný požitek z dnešní schůzky. Žádné štěstí z přítomnosti své přítelkyně. Prostě nic.
Zachumlám obličej do polštáře a zívnu si. Po dlouhé chvíli sebepřemlouvání se nakonec opět zvednu, abych si dal sprchu a převlékl se. Po cestě do koupelny míjím Felicianův pokoj. Dveře má dokořán. Zavřu je, aby nehrozilo, že ho vzbudí zvuk tekoucí vody.
Oblečení hodím do koše se špinavým prádlem. Vlezu do sprchového kouta a zapnu horkou vodu, což je po chladném podzimním vzduchu příjemná změna. Automaticky sáhnu po mýdle. Obličej, hrudník, ramena… A tak dál.
Přemýšlím nad dnešním dnem. Ne, že by mi nějak vadilo se scházet s Bellou, to rozhodně ne. Ale dnes to bylo jiné, než dřív. Ještě nikdy jsem neměl takové výčitky svědomí. Nejspíš tomu napomohlo, když jsem si v cukrárně vzpomněl na rozhovor se svým bratrem.
"Já vím." Řekl jsem a jako by nic pokračoval v jídle.
"Tak proč to děláš?"
"Odkdy zrovna ty řešíš tak vážná témata? A vůbec, jak jsi na to přišel, debile?"
"Jsme sourozenci… Poznám, když něco předstíráš."
"Tak to prostě nech být." Hodil jsem po něm nevraživý pohled, abych mu dal najevo, ať se v tom dál nešťourá. Alespoň zatím. Chtěl jsem se v klidu najíst.
"Jenže…"
"Jenže co?"
"Trápíš se."
Uvědomím si, že voda už teče nějak dlouho. Vypnu ji a natáhnu ruku po ručníku.
"Cože?" Zůstal jsem na něj civět s plnou pusou. "A na to si přišel zase jak?"
"Nevšímáš si toho?" Stále měl ten otravný vysoký hlas, ale mluvil vážně. Což bylo ještě otravnější. "Když se vrátíš domů, jsi naprosto bez života. Ani mi nic nevyčítáš, nic ani nikoho nekritizuješ… To prostě nejsi ty."
"Jak nejsem já? Připadám ti snad jako nějakej-"
"Myslím to vážně." Přerušil mě. "Jak často s tebou o ní mluví? Kolikrát ti řekl, že jsi klikař?"
Zarazil jsem se.
"To, že ji od něj držíš dál, neznamená, že tě to nebude zraňovat."
"Neřeš to."
"Ale-"
"Neřeš to!"
Na jazyku ucítím mátu. Sleduju svůj odraz v zrcadle, když v tom uslyším zvuk oznamující příchozí SMS. Pootočím se ke koši se špinavým prádlem. Pak do něj hrábnu a nahmatám kalhoty, abych z nich vytáhl svůj zapomenutý mobil. Otevřu zprávy.
Od: Bella Vandenberghe
Ještě jednou díky za dnešní večer. <3
To je pro Bellu typické. Zatímco si jednou rukou stále čistím zuby, druhou sepíšu rychlou odpověď a bez přemýšlení odešlu.
Vyplivnu zbytky zubní pasty, vypláchnu si pusu a smyju si bílé stopy z koutků. Dojdu zpět do pokoje, položím telefon na stolek vedle své postele a zalezu pod deku. Chvíli se marně snažím usnout, pak se zamyslím a nakonec opět sáhnu po telefonu. Otevřu kontakty.
Pro: Antonio Bastard
Nechceš zítra něco podniknout?
*
Ráno se probudím a otráveně zamručím. Natáhnu se pro mobil.
Od: Antonio Bastard
Jasně. Ale mám čas jen do 2. Ve 12 U Verbíře. Může být?
Na tváři se mi na chvilku rozleje neširoký úsměv. Jeho oblíbená restaurace. Takže oběd. Odpovím a ještě než odložím mobil, podívám se na čas. Je půl desáté. Vyškrábu se z postele a v pyžamu zamířím do kuchyně.
Feliciano už tu je a chystá si snídani. Bez povšimnutí kolem něj projdu, vytáhnu si sklenici a talíř, sklenici napustím vodou a na talíř si nachystám chleba.
"Dobré ráno."
"Dobré." Podívám se na bratra koutkem oka. Další takový s úsměvem od ucha k uchu.
Posadím se ke stolu a on se ke mně po chvíli přidá. Jeho snídaně upřímně vypadá mnohem lépe než moje.
"Tak…" začne. "Jak ses měl včera?" Jeho úsměv se zmenší.
"Jak bych se asi měl mít, debile? Měl jsem rande."
"S Bellou." Zkonstatuje.
Zastavím ruku s chlebem těsně před pusou. "Nepleť se do mejch vztahů." Zavrčím.
Chvíli si mě prohlíží, pak se bez dalších slov pustí do jídla. V klidu se najím, zvednu se a nesu talíř do dřezu.
"Asi se s ní rozejdu…" Zamumlám.
Feliciano se na mě překvapeně podívá, ale nic mi na to neřekne. Prohlíží si mě s tím svým přitroublým výrazem, dokud nezmizím z kuchyně.
*
"Co?" Antonio překvapeně vydechl. "Takže ty teď chodíš s Bellou?"
Nezaujatě jsem přikývl.
"Takže-"
"Jo." Kývl jsem znova a prohlédl si jeho výraz.
Úsměv měl široký jako vždycky, ale oči se mu nesmály. Poznal jsem, že ho ta novina jistým způsobem zranila. Začal nervózně poklepávat prsty o stůl a já měl dojem, že by teď nejspíš chtěl být sám, ale nic neřekl. Nejspíš proto, aby mi nezkazil radost, i když nebylo co zkazit.
"Ty už jsi tady?" Ten vždy veselý hlas mě vytrhne ze vzpomínek.
"Jo." Mumlám, zatímco si Antonio sedá na židli naproti mně. Přisunu mu svůj jídelní lístek, já už mám vybráno.
Antonio si ho nevezme. Místo toho se zhoupne na židli na zadní nohy a zamává na blížící se servírku. "Jako obvykle." S tímto prohlášením nechá židli zase spadnout na všechny čtyři a servírka se otočí na mě.
"Caprese."
"Bude ti to stačit?" Antonio na mě vytřeští oči.
"Před chvílí jsem snídal." Informuji ho.
"A k pití?"
"Pomerančový džus."
Antonio podá servírce jídelní lístek, ta se usměje a odkráčí. Ještě chvíli se za ní dívá, pak se pohledem vrátí zpátky ke mně.
"Co máš pak?" Ptám se.
"Kino." Pokrčí rameny.
"Kino?" Povytáhnu obočí. "Jdeš s někým?"
"Jasně." Úsměv se mu ještě víc rozzáří a já na něj zůstanu jen překvapeně hledět.
Tělem se mi rozlévá nepříjemný pocit. "Ty sis našel-"
"Ne." Mávne rukou a zavrtí hlavou. Já si tiše oddechnu. "Dávají nějaký nový film a Gilbert s Francisem se mu chtějí jít vysmát…" Mezitím nám jiná servírka donese pití.
"Co je to za debilní nápady?"
"Prostě se chceme bavit." Opět pokrčí rameny a napije se ze své sklenice. Nejsem si jistý, jestli je to víno nebo hroznový džus.
"Co to je za film?"
"Ani nevím. Vybírali to oni a říkali, že bude sranda. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli se zmínili, na který film že to jdeme." Zatváří se zamyšleně, ale pak nad svým vzpomínáním mávne rukou. "Co že ty ses ozval?"
"Neměl jsem dnes co dělat." Tentokrát pokrčím rameny já.
"Tak proč jsi raději-"
"Bella má práci." Vycítím, na co se chtěl zeptat a podle jeho výrazu usuzuji, že jsem se trefil. "Vadí ti snad, že jsem napsal zrovna tobě?"
"To vůbec ne. Jen mě to překvapilo."
Chvíli jsem měl pocit, že to poslední slovo marně hledá. Pustil jsem to z hlavy.
"A jak ses měl včera?" Zeptá se se zvědavostí v očích.
"Jak bych se měl být?" Odbydu ho stejně jako Feliciana dnes ráno. Sotva to dořeknu, donese nám servírka naše objednávky, mě caprese a Antoniovi nějaké skvěle vypadající jídlo, o kterém vůbec netuším, co by to mohlo být a divím se, jak ho stihli připravit tak rychle.
"Dobrou chuť." Prohlásí a pustí se do jídla.
"Dobrou chuť," Chtěl jsem ještě dodat bastarde, ale to slovo spolknu spolu s prvním kouskem mozzarelly, co jsem si strčil do pusy.
Antonio jí. Z jeho spokojeného výrazu je poznat, jak moc má tenhle pokrm v oblibě. S úsměvem nabírá na vidličku další a další jídlo, ale samozřejmě si nechává mezi jednotlivými sousty dostatek času, aby si každé mohl pořádně vychutnat. Je zvláštní, jak mu i jídlo dokáže vykouzlit tak upřímný úsměv na tváři. Obecně mu k němu stačí dost málo. V tomhle ohledu jsou si s Bellou hodně podobní. Až na to, že tenhle úsměv na mě působí úplně jinak.
Zvedne oči od jídla a všimne si, že ho pozoruju. Spolknu sousto, které mám zrovna v puse a natáhnu se po skleničce, abych ho zapil. To, jak málo stihlo zmizet z mého talíře, mohlo působit podezřele, ale on si toho evidentně nevšiml. Odložím skleničku a beze slova jíme dál.
"Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit." Řeknu po chvíli, kdy už mám více jak polovinu jídla z talíře pryč. Vlastně jsem se o tom vůbec neplánoval zmiňovat.
"No?" Zvedne oči od jídla.
"Chci se s Bellou rozejít." Řeknu, napiju se džusu a jím dál. Bojím se jeho reakce.
On se na chvíli zarazí. Úsměv mu z tváře zmizí. "Proč mi to říkáš?"
"Tak nějak jsem myslel, že bys to měl vědět." Zamumlám s plnou pusou.
"A… Proč se s ní chceš rozejít?" Odloží příbor. Začínám litovat, že jsem se zmínil.
"Prostě… Nevím jak to říct."
"Není ti snad dost dobrá?" Zní naštvaně.
"Tak to není… Já jenom…" Já jenom nenacházím správná slova. Natáhnu se po skleničce, abych mohl nějak prodloužit svůj čas na odpověď, ale sotva ji zvednu, dojde mi, že už je prázdná. Zase ji položím.
"Co?" Očividně je netrpělivý, co ze mě vypadne.
"Hele v klidu." Snažím se ho uklidnit. "Prostě k ní necítím to, co ona ke mně…"
"Ty už ji nemiluješ?" Z ní o něco klidněji, ale z jeho hlasu je pořád cítit napětí.
Chvíli se odmlčím a přemýšlím nad odpovědí. "Nemiluju." A nikdy jsem nemiloval.
Poškrábe se ve vlasech. Svádí vnitřní boj a je to na něm vidět. Na jednu stranu ho štve, že jí chci zlomit srdce, ale na druhou se tím otevře cesta pro něj. Upřímně by mě nepřekvapilo, kdyby byl jenom naštvaný a ty výhody, které mu to přinese, úplně přehlížel.
"Ještě jednou. Proč že mi to říkáš?" Zeptá se s povzdechem.
"Nevím, jak se s ní rozejít." Řeknu tentokrát.
"Jak jako nevíš?" Nevraživě se na mě podívá. To je snad poprvé, co na něm vidím tenhle výraz. A vůbec se mi to nelíbí. V rychlosti si naberu další sousto a polknu.
"Prostě jí nechci ublížit." Zamumlám.
"Ublížíš jí tak jako tak." Vážně se na mě dívá. "Prostě jí to nějak řekni. Bude se s tím muset vyrovnat."
Beze slova koukám do svého skoro prázdného talíře.
"Ale mohlo mi to dojít." Utrousí Antonio naproti mně.
Zvednu k němu pohled.
"Včera ses choval fakt divně." Prohlásí a já se snažím přijít na to, co tím myslí. "Koukal ses na ni ještě víc nezaujatě, než dřív." Zkonstatoval. "Jak dlouho už to trvá?"
"Co myslíš?" Zeptám se. Nejsem si jistý.
"Jak dlouho už ji nemiluješ?" Zformuluje svou otázku přesněji.
Spolknu poslední sousto a sáhnu do kapsy po peněžence. "Od začátku." Řeknu co nejklidněji, ale i bez pohledu na něj cítím, jak se Antoniova tvář plní vztekem.
"Tak proč sis s ní vůbec něco začínal?!" Vyštěkne na mě.
"Nevím." Oči mám zabořené do talíře. Pod stolem vytahuju peníze.
"Jak nevíš?!" Někteří hosté se po nás začínají ohlížet. Antonio si toho evidentně všimne a trochu se utiší.
"To ona mi navrhla, že bude má přítelkyně." Připomenu mu.
"A proč si to zatraceně přijímal?" Syčí na mě.
"Protože…" Mám o slova větší nouzi, než kdy dřív. "To je složité…" Zamumlám.
"Proč?" Zopakuje důrazněji.
"Prostě jsem si od toho něco sliboval." Odvážím se podívat se na něj.
Ve tváři má hodně otázek, ale žádnou z nich nepoloží. "Dřív jsem si myslel, že tě chápu, Lovino." Řekne mi napůl naštvaně, napůl zklamaně.
Zase sklopím pohled. Peněženku schovám zpátky do kapsy. "Tys nechápal nikdy nic." Řeknu a vedle prázdného talíře položím peníze za svou objednávku plus dýško. "Užij si kino." Krátce se mu podívám do očí. Zvednu se, natáhnu si bundu a vyrazím pryč. Nikdo z nás už nic neřekne a já jen doufám, že si nevšiml, jak se mi lesknou oči. Cítím se opravdu mizerně.
*
Pro: Bella Vandenberghe
Máš teď někdy čas se sejít? Musím si s tebou o něčem promluvit.
*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama