Poslední dobou jsem se dost zamyslela nad mladou generací, do které vlastně ještě patřím. Jenže jak se tak rozhlížím, mám pocit že to jde jako po schodech, kdy na tom mém to ještě docela jde, směrem nahoru se to o něco zlepšuje, ale o pár schodů pode mnou už to začíná být skoro katastrofa. Možná jenom histerčím, ale stejně se mi zdá, že ta dnešní mládež je čím dál horší a hádám, že až na dnešní mládež se mnou většinou budete souhlasit...
Tenhle článek je vlastně jen další z mnoha, které si stěžují na dnešní děti, které až příliš spěchají do dospělosti, připádně jsou prostě jen pořádně nevychované. Abych uvedla vlastní zkušenosti... Začnu jazykem dnešních dětí. Tenkrát jsem chodila ještě na základku, do devítky, myslím. Šla jsem ze školy, když jsem přes cestu zahlédla maminku z dcerkou, které mohlo být tak pět let maximálně. Nejdřív jsem si říkala, jak je to pěkné, ale pak jsem si všimla, že holčička za maminkou trošku zaostává, zastavuje, aby mohla vztekle zadupat a křičí, cituji: "Ty jsi kláva!" Vlastně si nepamatuju jestli náhodou neřekla dětské r. Očekávala bych od maminkdy jednu výchovnou, protože jsem měla pocit, že dítě si prostě jen něco vymrčuje a navíc takovýmhle způsobem. Ale maminka se prostě jen uchechtla a šla dál. Uznávám, tohle ještě nemusí vyznívat jako taková katastrofa... Ale pokud vám pětiletá holčička nadává do krav, nesmíme se divit, že třeťáci vám bezdůvodně nadávají mnohem hůř.
O kuřáctví se snad ani zmiňovat nemusím. Natož pak alkohol atd. Ale když za mnou přijde jedenáctiletej borec a zeptá se mě, jestli náhodou nemám cigáro... Tak sorry, ale svět jde vskutku do kytek. Navíc se mi to nestalo jen jednou. Ale další fenomén, se kterým jsem se setkala nedávno, mě také dost zaráží. Víte, to byla taková lovestory. Má dvanásctileté kamarádka se strášně zamilovala do třináctiletého kluka, který se potom dal dohromady s její jedenáctiletou sestrou, což by nebylo až tak hrozné, kdyby starší setstře nepsal věci ve smyslu "A kdy ji mám chytit za ruku.", nebo "Chtěl bych se s ní líbat, nauč ji to prosím.", což uvrhlo starší sestru do lehkých depresí, řekla sestře i jejímu novému klukovi, co si o něm myslí, a tak se s ní sestra přestala bavit a byla strašně nešťastná, že proti její lásce všichni něco máme. Vynecháme fakt, že když se toho kluka někdo zeptal, jestli ji miluje, řekl ne. A tak si kluk vesele prohlašoval, jak chce s tou úžasnou jedenáctkou být dokonce života... Děti. Je vám 11/12/13... Prosím...
Nemyslím to nijak špatně, dětské lásky mi nevadí, ale pokud zajdou tak daleko, že rozhádají rodinu... doženou někoho k sebepoškozování... Tak prostě ne. To ty děti už nemůžou myslet vážně...
Ano děti, mějte se rády, ale:
1) Neprohlašujte, jak spolu zůstanete napořád.
2) Neřežte se proto, že vaše dvanáctiletá životní láska vás nechce. A neřežte se vůbec.
3) Nenechejte to rozvrátit vám rodinu, protože ta vám pravděpodobně vydrží děle než vztah ze šesté třídy.
4) Milé holčičky, pokud vám je jedenáct, tak na řasenku je opravdu ještě trošku brzo.
Ale zas abych nevypadala, že jenom kritizuji. Zamyslela jsem se nad tím, proč to tak je. Jako první důvod, který by nejspíš napadl každého, mi přišla na mysl výchova. Četla jsem spoustu článků, kde se psalo, jak autora nějaký harant otravoval, zdržoval a kdo ví co, a když ho pak jen jemně odstrčil, aby mohl projít, nebo jen napomenul, přiletěla maminka a začala své dítě bránit... Skvělá výchova, ne? Vychovejme si stádo rozmazlenejch harantů!
To by ale nevysvětlovalo tu "přehnanou touhu po dospělosti". Došla jsem k závěru, že je to dobou. Děti musí chodit do školy, což je samozřejmě dobře, ale svět po nich che, aby toho uměli čím dál víc, neustále jim něco cpe do hlavy, říká jím, jak už jsou velcí...
A nebo taky stačí venku potkat staršího a vidět ho s cigaretkou v puse.... Což mi připomíná jednu příhodu: Byla jsem ve druhé třídě, už byl červen. Byli jsme s jednou spolužačkou z určitých důvodů mimo školu a nějaká paní učitelka pověřila partu deváťáků, ať nás do ní doprovodí. Šli jsme po městě a většina z nich vytáhla cigaretu a zapálila si. Já mlčela, zatím co má spolužačka se s pohledem tyjotojsouborci vyptávala na všechno možné. Až asi po nějaké době cesty jsem jenom tak pípla: "Kouření škodí zdraví." A deváťačka na mě okamžitě vyjela: "To už nikdy neříkej. Tuhle větu nesnáším!" A u toho mě chytla za rameno a před obličejem mi mávala ukazováčkem páchnocím cigaretovým kouřem. A pak se mi divte že mám k nezletilým kuřákům takový odpor.
I když teď už tyhle zlozvyky začíná vytlačovat mobilní mánie a závislosti na počítačových hrách. Stejně je skvělé, když potkáte normální děti. Já vím, že jich je nejspíš víc... Ale to špatné je prostě mnohem víc vidět. ^^"
Na konec mě ještě napadá ta ironie, když vám ti šesťáci řeknou: "Neoslovuj nás "děti", my už jsme velcí." A ani ne hodinu na to se houpou na houpačkách, hádají se o to, kdo tam půjde teď a jezdí po klouzačkách... No není roztomilé, jak na jednu stranu dokážou být tak velcí a na druhou tak malí?
Jaké zajímavé zkušenosti s dětmi máte vy?


Naprostá pravda. Někdy mi je až do breku z toho, že já patřím do téhle generace. Proto se stává zvykem, že si nemám s vrstevníky co říct.
Kuřáctví, vulgarismus, drogy, alkohol... to všechno zní dnešní mládeži jako rajská zahrada. Neříkám, že čas od času nějaké to vulgární slovo nepoužiju, ale vlastní matce bych nikdy neřekla tak, jako dívenka. U nás je neslušné použít jen 'matko', natož 'krávo'.
Hezky psaný článek, píšeš příjemným způsobem. Rozhodně tu nejsem naposledy :)