Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Jste to, co jíte

9. října 2015 v 12:47 | Yu-chan |  Hetalia
Když jdete na návštěvu ke "sterému příteli", očekáváte příjemné odpoledne. Ale vaše představa se nemusí naplnit, když si začnete utahovat z britské kuchyně.
Postavy: Francie, Anglie
Upozornění: Shounen-Ai


Fajn...
Povídka psána Glacee k narozeninám. Je to spíš taková blbost. (Příště ti dám něco vážnějšího! xD)
Každopádně, doufám, že se vám můj připitomnělý humor bude líbit a že vám nebude vadit, jak si upravuji pohádky k obrazu svému zvrácenému.



Byl typicky britský den. Obloha byla zatažená, ale ačkoliv by to člověk očekával, nespadla ani kapka deště. Arthur stál ve dveřích svého ne právě skromného domu a nechápavě hleděl na nezvaného hosta, který měl ruku stále ještě nataženou ke zvonku. Sice už přestal, ale zvonil celou tu dobu, než mu Arthur otevřel.
"Co tady chceš?" Řekl místo milého přivítání, které by si jeho host byl býval přál.
"Nebuď hned tak naštvaný." Odpověděl mu Francouz a rukou, která ještě před chvílí držela zvonek, si prohrábl vlasy. "Nemůžu navštívit starého dobrého přítele?"
"Můžeš, ale proč navštěvuješ mě?" Zeptal se Arthur stejně nepříjemným tónem. "Ten dobrý přítel by to ocenil víc."
"Ty jsi ten dobrý přítel." Řekl Francis se širokým úsměvem, jako by nepostřehl sarkasmus v Arthurově hlase. I když Arthur si byl naprosto jistý, že ho postřehl. "Nepozveš mě dál?"
"Měl bych?" Brit povytáhl obočí.
"Když jsem se za tebou vláčel celou tu cestu..." Zkonstatoval Francis se psíma očima.
Arthur si povzdychl a ustoupil kousek bokem, aby jeho host mohl projít. Pak za ním zavřel dveře. "Dáš si čaj?"
"Nebylo by víno?"
"Takže čaj, jasně." Arthur zmizel ve dveřích do kuchyně, aniž by Francisovi řekl cokoliv dalšího. Nic říkat nemusel. Host znal tenhle dům dost dobře na to, aby věděl, jak se dostat do obývacího pokoje. Došel dlouhou chodbou k předposledním dveřím a vešel do místnosti. Nechal otevřeno, aby usnadnil Arthurovi cestu s čajem. Posadil se do křesla s hnědým koženým potahem.
Za pár minut se ve dveřích objevil jeho hostitel. Nesl tácek, na něm konvici s čajem, mléko, dva šálky se lžičkami a misku kostkového cukru. Položil je doprostřed stolku, takže pokud by se Francis chtěl natáhnout pro svůj šálek, musel by si sednout na kraj křesla a pořádně se předklonit. Arthur mu ani nenalil. Sobě nalil půlku šálku, hodil do něj kostku cukru, zamíchal a dolil mlékem.
"Mně nenaliješ?" Francis to spíše konstatoval. Arthur bez odpovědi usrkl ze svého šálku. Francis se natáhl a tácek si přitáhl. "Jak to takhle můžeš pít." Zeptal se, zatímco si naléval čaje až po okraj.
"Jak takhle?" Arthur se po Francisovi podíval se šálkem stále přiloženým ke rtům.
"No takhle." Francis hodil letmý pohled po konvičce s mlékem. "Musí to být příšerná kombinace."
"Chceš se bavit jenom o tom, jak nevím, co je dobré a jak mi chutnají divný věci? Nechceš konečně přijít s něčím novým?"
"No dobře, dobře." Zvedl šálek a usrkl. V rychlosti ho ale zase odložil. "Horký…" sykl.
"Cos myslel? Že to bude mít pokojovou teplotu?" Uchechtl se a odložil prázdný šálek na stůl.
"Víš ty co? Ani se nedivím, že jsi tak příšernej suchar." Francis ještě zhluboka dýchal pusou, aby si ochladil spálený jazyk.
"Cože?" Podíval se na něj s povytaženým obočím, jako by mu ještě dával šanci to odvolat.
"No, jste to, co jíte, ne? I když ty jíš mnohem horší věci." Krátce se zasmál.
Arthur se ušklíbl. "Jak originální. Neříkal jsem ti před chvílí, ať si najdeš jiný způsob, jak mě urážet, ty žabožroute?" Prudce k němu natáhl ruku.
Francis se chtěl zrovna zase zasmát, ale začala se mu točit hlava. Ne. To nebyla hlava, co se točilo. Točil se s ním celý svět. Chvíli před očima viděl svůj šálek, chvíli zase kožený potah na křesle, pak své boty a pak lustr, který visel nad stolkem. Po chvíli se jeho obraz ustálil. Přímo před očima měl stolek s bílým ubrusem. Na něm viděl svůj nedopitý šálek a za ním Arthura, který se mu zdál až příliš velký, s cukajícími koutky.
Jindy by mu byl býval zajistil, aby ho přešla chuť na smích. Na to teď byl moc dezorientovaný. Reakce měl stále zpomalené a nedokázal si vysvětlit, proč se mu teď jeho hostitel jevil jako obr. Zamotala se mu hlava. Chtěl si ji podepřít rukou, ale šlo to ztěžka. Jako by se nemohl trefit na vlastní tvář. Po chvíli na ní konečně něco ucítil, ale rychle ruku zase stáhl. To co cítil bylo slizké a hrubé. Až v tu chvíli se podíval sám na sebe. Neviděl to, co by měl. Neviděl bílou košili dokonale upravenou. Viděl bradavičnaté tělo hnědozelené barvy.
"Co to má-" Chtěl se zeptat, ale jeho otázku s panikou v kvákavě znějícím hlase přerušil Arthur.
"Jste to, co jíte." Ušklíbl se a uchechtl.
"Co to má sakra být?!" Vykřikl na něj po jeho poznámce. Tentokrát už zněl spíš naštvaně.
"Jsi žába. Takovej ten obojživelník, co ho míváš na talíři."
"Já nežeru ropuchy!" Obořil se a vyskočil na stůl.
"Hele! Nešpiň mi ubrus!" Arthur ho chytil a podržel si ho před očima. "Pane bože, vypadáš líp, než obvykle."
"Drž hubu, ty čajovníku, a proměň mě zpátky!"
"To bude problém." Pokrčil rameny a upustil ho. Otřel si ruce do kalhot. "Budu muset vyprat…" zamumlal sám pro sebe.
"Jak jako problém?" Zeptal se sotva se oklepal z dopadu.
"Nedá se to zrušit stejnou cestou, jakou se to vyvolá. Jinými slovy má magická moc už tvůj žabí osud nijak neovlivní."
"A co teď mám asi tak dělat?!" Vyjel po něm.
"Co já vím?" Arthur nad tím mávl rukou, jako by to byl ten nejnepodstatnější detail. "Hlavně se snaž neskončit na něčím talíři."
Francis chtěl očividně něco říct, ale zničehonic se jeho hruď nafoukla a vzápětí zase splaskla. Arthur se rozesmál.
"To mám takhle zůstat napořád?" Nasadil velmi naštvaný výraz, ale na jeho žabí tváři to nebylo vidět.
"Můžeš. Jak už jsem řekl, takhle ti to víc sluší. Tak nějak je z toho vidět tvé vnitřní já." Arthur se uchechtl. "Ale kdyby tě to náhodou omrzelo, zkus se inspirovat v pohádkách."
"Co?"
"Takové ty pohádky o princeznách a žabácích, víš?" Arthur se na něj podíval jako na nechápavé dítě. "Jak tam princezna z lásky políbí žabáka a on se pak promění zpátky v krásného... Na tom to asi ztroskotá. Ty nejsi krásný princ." Zatvářil se zamyšleně.
"Neutahuj si ze mě!" Vyskočil na křeslo, pak na jeho opěradlo, na parapet a otevřeným oknem vedoucím do ulice vyskočil ven. Přeskákal přes trávu na chodník a rozhlédl se. Nejdřív nikoho neviděl, ale po chvíli se zpoza rohu vynořila dívka v modrém topu a krátké černé sukni. Francisovi stačilo pár skoků přes silnici a byl na druhém chodníku, kde byla i ona.
"Slečno!" Zavolal na ni. Zastavila, rozhlédla se a když nikoho neviděla, šla dál.
"Haló! Slečno!" Zakřičel znova a vysokými skoky si to k ní namířil blíž. "Nemohla byste-" chtěl se zeptat, ale přerušil ho pištivý zvuk, jak se dívka dala na útěk. Občas jí škobrtla noha na vysokém podpadku.
"Mluvící ropucha!" Zaslechl ještě jekot, než dívka zmizela za rohem, ze kterého před chvílí vyšla. Francis za ní pár vteřin zklamaně hleděl, pak se otočil a znova rozhlédl. Na ulici neviděl ani živáčka, tedy až na Arthura, který stál opřený o futra svých vchodových dveří. Ruce měl překřížené, hlavu mírně předkláněl a smál se.
Francis na něm chvíli zastavil svůj pohrdavý pohled, pak se ale jeho pozornost upnula k právě se otevírajícím dveřím vedlejšího domu. Objevila se v nich plnoštíhlá blondýna s vlasy staženými do drdolu. Zrovna zamykala dveře, když se k ní takzvaný princ žabák rozeskákal. Ačkoliv si všiml draze vypadajícího snubáku na její ruce, od svých plánu neupustil.
"Mme!" Volal. "Nemohla byste pro mě něco udělat?"
Žena se na něj podíva. Ne s úděsem. S údivem.
"Políbila byste mě? Proměním se v přitažlivého Francouze!"
Žena zamrkala. "Asi jsem si těch prášků vzala moc..." Zamumlala, schovala klíče od domu do kapsy svého saka a odešla
"Opravdu?" Zavolal na něj Arthur. Francis k němu přiskákal, protože to nevypadalo, že by se v okolí měl ještě někdo objevit. "Chtěl jsi, ať tě políbí vdaná ženská?"
"Moc možností nemám." Řekl Francis s úšklebkem ve svém žabím obličeji.
"To teda ne. Která by líbala žábu pokrytou od hlavy až k patě bradavicemi?"
"No-"
"A zapomněl jsi na jeden nepatrný detail." Přerušil ho Arthur. "Polibek z lásky. Ani jedna ta pusa by ti nepomohla."
"Takže..." Francis se odmlčel. "To takhle mám zůstat?"
"Copak? To nikoho nemáš?"
Francis mlčel.
"Zatracenej vinaři." Řekl s tichým uchechtnutím a Francise zvedl. Podržel si ho ve výšce očí. Jeho žabí pohled teď vypadal opravdu smutně, ať už z představy, že by měl skončit jako žába, nebo že nemá nikoho, kdo by mu pomohl.
Pak si ho Arthur podal blíž k obličeji. A pak, což Francise překvapilo, krátce přitiskl rty na bradavičnatou žabí tvář a žábu upustil. K Francisově většímu údivu nespadl na zem, ale, zatím co se s ním svět opět zatočil tentokrát jen krátce, tam opět stál jako člověk ve své oblíbené košili a koukal Arthurovi přímo do očí. Ten se na něj ušklíbl.
"Příště, až se ke mně zase budeš chtít pozvat, si to dobře rozmysli." S těmi slovy zavřel Francisovi dveře před nosem. Ale ten se širokým úsměvem pořad koukal tam kde ještě před chvílí stál Arthur.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama