Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Sjednocení

17. července 2015 v 11:18 | Yu-chan |  Hetalia
Byl tak šťastný, že konečně zase mohl vidět svého bratra. Že se zbavil Ruska, který ho ve všem jenom omezoval. Tak šťastný, že mu unikl jeden důležitý detail.
Postavy: Prusko, Rusko, Německo
Upozornění: Shounen-Ai


Povídka na Rupru, které moc nemusím, takže nic extra. Ale co by člověk neudělal pro jednu ze svých nejlepších kamarádek, když má narozeniny, že? Předem říkám, že ačkoliv je v upozorněních smrt, nejedná se o žádné sadistické dílo.
Věnováno Mori



Takhle hrozně jsem se ještě v životě necítil. Hlava mi třeští, hlas mi selhává, je mi zima, i přesto se příšerně potím a teplotu jsem si raději ani neměřil. Nejraději bych otevřel okno a pustil dovnitř čerstvý vzduch, ale tělo mě neposlouchá. Jen se nadzvedne a pak zase spadne do pohodlí postele a teplých propocených peřin.
Musel jsem něco chytit, když jsem se včera v noci tak opil. Po dlouhé době jsem se zase viděl se Západem. Konečně jsem neměl zákaz stýkat se se svým vlastním bratrem. Zajít na pivo byl můj úžasný nápad. Západ původně protestoval, že taková událost by chtěla nějakou lepší oslavu, ale pak se nechal přemluvit. Konec konců jak lépe mohou slavit dva bratři navíc Němci?
Uznávám, že jsem to trošku přehnal. Zatím co brácha se krotil, já do sebe lil jeden půllitr za druhým a stěžoval si na utrpení, které jsem musel posledních pár let prožívat den co den. Taky jsem se ho vyptával, jak se měl. Možná jsem mu to i záviděl. Vyprávěl mi, jak cestoval a já mezitím vzpomínal, jak jsem musel sedět doma na zadku, abych svého soudruha náhodou nenaštval. Ale většinu večera mám rozmazanou. Poslední, co si pamatuju, je Západův vyděšený výraz.
Probral jsem se až tady, doma, v posteli. Na čele jsem měl studený obklad. Po chvíli přemýšlení o tom, co se stalo, jsem zaregistroval tiché oddechování. Západ spal vedle postele opřený o zeď. Nevypadalo to jako zrovna klidný spánek. Ušklíbl jsem se.
"To už nedojdeš ani do postele?" Zeptal jsem se.
Západ ani neotevřel oči. "Jsem rád, že už je ti lépe."
"Je mi skvěle." Zalhal jsem, ani nevím proč.
Prý jsem omdlel. Dostal jsem od Západu měsíční zákaz pít a kdykoliv v životě ho znova takhle děsit. Nejdřív trval na tom, že se mnou zůstane, ale rozmluvil jsem mu to. Řekl jsem, že se jen trochu prospím.
"Na stole u postele máš prášky a vodu." Připomněl mi.
"Jasně."
"Tak se zatím měj. A kdyby něco," přísně si mě přeměřil a ukázal na telefon vedle sklenice s vodou. "volej." Byla celkem výhoda nechat si telefon v pokoji a ne v pracovně. Stejně jsem v ní často nepobýval.
"Měl jsem pocit, že já jsem z nás dvou ten starší bratr." Řekl jsem s unaveným úsměvem.
"Myslím to vážně." Ještě jednou si mě prohlédl, tentokrát starostlivě. "Zavolej." S povzdechem odešel.
Vzpomněl jsem si, že jsme se včera domlouvali, že se co nejdřív nastěhuje ke mně do Berlína. Vsadil bych se, že si ještě dneska sbalí všechny své saky paky v Bonu a do večera bude tady. Chvíli mi trvalo usnout. Teď, když jsem se probudil, je mi mnohem hůř. Jak už jsem říkal, hlava se mi každou chvíli rozskočí a tělo mě neposlouchá. Nejsem schopný vstát a i natáhnout se pro skleničku s vodou je pro mě nemožné, i když je jen několik centimetrů ode mě. Zkouším to, ale rychle to vzdám. Ode dveří se ozve tiché uchechtnutí. Chvíli mi trvá, než pootočím hlavou, ale stejně mi dělá problémy zaostřit. To už mě opouští i zrak?
"Tak jsi na tom dokonce hůř, než jsem čekal…" Okamžitě poznám, kdo že se mi to vetřel do domu.
"Vypadni, Rusáku." Snažím se říct, ale místo toho se z mých úst vydere jen jakýsi chraplavý paskřek. Nemám ani sílu na to ho vyhodit, nebo mu alespoň říct, ať hned odejde.
"Ale no tak…" Očividně mi rozumí. S úsměvem dojde k mé posteli a nakloní se nade mě. "Za svůj stav si můžeš sám, tak nebuď naštvaný na mě."
Hádám, že ví, jak jsem se včera opil. Spíš mě zaráží, že by sem chodil jen kvůli tomu, aby mi to předhazoval. I když on mi obecně leze krkem už jen tím, že existuje a očividně se v tom i vyžívá, takže je pro něj potěšení, pozvat se do mého domu zrovna když je mi tak špatně.
"Prý tě včera Německo musel tahat opilého z hospody." Jeho hlas zní tak dětsky, až je to protivné. Obzvlášť, když si pomyslím, že se mi sem to "děcko" přišlo vysmívat. Narovná se. "Očividně jsi tomu ještě pomohl."
Naštvaně si odfrknu a doufám, že se nade mnou bůh slituje a pošle toho komouše pryč. On ale stále stojí u mé postele a prohlíží si mě. "Ty vážně nevíš, co se děje?" Ptá se. Jeho hlas zní o něco vážněji, ale úsměv je v něm stále patrný. "A při tom to začalo už tak dávno… V roce 1871, pokud se správně pamatuji."
Snažím se ho ignorovat, ale trochu se vyděsím, když mi dojde, co je to za rok. "Sjednocení Německa…" Hlesnu.
"Nevšiml sis toho? Že od doby, co se objevil tvůj milovaný mladší bráška jsi slabší?"
Neposlouchám ho.
"Víš, z Německých států mohl být ten nejsilnější jen jeden."
Nechci ho poslouchat.
"A ty ses v tu chvíli stal jen pouhou součástí Německa. To tvůj bratr měl být ten silný."
Nejde ho neposlouchat.
"Ale to nevadilo. Pořád jsi tu byl." Jeho hlas je najednou měkký, jako by konejšil malé dítě. "Až do toho dne… 25. Února 1947, že?"
Oficiální zánik Pruského státu.
"Muselo to pro tebe být hrozné." Jako by mě skoro litoval, ale pořád zní jako dítě, které ještě pořádně neví, co to lítost je. "A očividně ti vůbec nepřišlo divné, že jsi ještě tady." Natáhl ke mně ruku a dotkl se mé tváře. Trošku se zachvěla, když ucítil horkost, ve které se topilo celé moje tělo. "Vůbec ti nedošlo, že jsem ti zachránil život, co?" Sjede mi prsty k bradě a chytí mě za ni. "Že stavba Berlínské zdi a vznik NDR ti zachránily krk?"
"Sklapni."
"Nechceš si to přiznat?" Nakloní se ke mně tak blízko, že cítím jeho mrazivý dech. Kouká zpříma do mých přivírajících se očí. "Myslíš, že jsem tě držel doma víc než všechny ostatní pro zábavu? Že ses nemohl osobně účastnit ani takových triviálností, jako je olympiáda, jen proto, že jsem tě chtěl mučit?" Ptá se. "Prostě jsem nechtěl, aby ses s ním setkal. Nechtěl jsem, abys měl víc odhodlání být zase se svým bratrem."
Zasyčím bolestí, když mi jen nepatrně zakloní hlavu, aby si mohl lépe prohlédnout moje oči. I přesto, jak mizerně se cítím, je v nich určitě vidět nenávist.
"Ty umíráš." Říká s ledovým klidem. "A tentokrát už tu není nikdo, kdo by ti pomohl. Kdo by ti věnoval kousíček území, které by tě zachránilo." Přejede rukou od brady až k zátylku.
Nechci si to přiznat. Někdo tak úžasný jako já přece nemůže jen tak umřít, ne? Já přece… Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Mělo mi to dojít. Zavřu oči.
"Stát bez území neexistuje." Jeho hlas se mi začíná pomalu vzdalovat. "Prusko není. NDR není. Ty nejsi." Cítím, jak se jeho ledové rty dotýkají mých, ale už nemám sílu to ani pořádně vnímat.
"Sbohem, mé úžasné Prusko."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kaito1412 kaito1412 | Web | 13. srpna 2015 v 21:51 | Reagovat

Wau, to je pěkné. x33 Už chci číst nějakou další tvoji povídku. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama