Měl to být úplně obyčejný den strávený studiem magie. Bohužel se objevil nečekaný host, pohrál si s kouzelnou hůlkou a oba tím poslal do světa vzpomínek, které si teď musí prohlédnout, ať už jsou šťastné, nebo ne...
Postavy: Amerika, Anglie
Postavy: Amerika, Anglie
Zničehonic jsem měl pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Jako by se podlaha mírně pohupovala. Byl jsem na lodi ukotvené v přístavu.
"To je…"
"Boston" Doplnil mně Anglie.
Tohle byla vzpomínka na jeden z největších dnů v americké historii a já si ji mohl prohlédnout. Připomenout si, jak to tenkrát bylo.
"Volal jste, kapitáne?" Zaslechl jsem Anglii.
"Tady vás máme." Usmál se na něj starý vousatý muž. "Půjdu teď zařídit převzetí čaje pro kolonii. Byl bych rád, kdybyste zatím dal pozor na loď. Potom už vás samozřejmě propustím, abyste mohl navštívit svého bratra."
"Rozkaz kapitáne." Zasalutoval Anglie a sledoval vousáče, jak opouští palubu. "Má někdo seznam zboží?" Zavolal na posádku. Jeden z námořníků k němu přiběhl s popsaným papírem plným údajů o čajích v jednotlivých bednách. "A někdo by mohl vydrhnout palubu." Poznamenal a namířil si to k bednám s čajem.
Postupně kontroloval, jestli všechna čísla sedí a jestli je ve všech bednách správný čaj. Práci mu mírně znepříjemňoval slaný mořský vítr. I přesto vypadal zapáleně. Nejspíš se opravdu těšil, až mě bude moct navštívit.
Pak se zarazil. "…Ameriko?" Oslovil nejistě nečekaného hosta.
Host se jen uchechtl a převalil jednu z beden s čajem do moře.
"Hej Ameriko! Co to děláš?!"Zavolal na něj nechápavě a popošel o pár kroků k němu.
"Co si myslíš, že dělám?!" Oplatil mu otázku.
Anglie si všiml i několik dalších Američanů na palubě zbavujících se čaje. Amerika shodil další bednu a odsunul jinou, po jejímž odebrání se několik beden pečlivě naskládaných na sebe svalilo jako domeček za karet a spousta z nich spadla přes palubu.
"Ameriko! Přestaň!" Zakřičel na něj.
"Nechej si svůj předražený čaj!!" Hodil po něm Američan nenávistný pohled a odstrčil do moře další bednu
"Ameriko…"
"Zastavte je!" Zakřičel některý z námořníků přilákán cákající vodou a pohupováním lodi v důsledku náhlého odlehčení.
Jeden z Američanů se po něm vrhl a pravděpodobně s ním chtěl udělat to samé, co s těmi bednami. Mezitím se dostavil i zbytek posádky, který se ve snaze zabránit rebelům v napáchání dalších škod nechal vtáhnout do bitek mezi bednami. Anglie to vše zklamaně pozoroval, ale když si všimnul, že se Amerika snaží shodit další bednu, rozběhl se proti němu.
"Nech toho!" Zakřičel znova a z rozběhu ho odstrčil od bedny tak, že Amerika spadl. "Co to vyvádíš?!"
"Nechat čeho?!" Ptal se Američan, zatím co se zvedal.
"Tohohle!" Brit ukázal na běsnící Američany peroucí se s jeho posádkou a svrhávající čaj do moře. "Proč to sakra děláš?!"
"Proč?" Zeptal se, jako by to byla ta nejlehčí otázka, kterou mu kdo mohl položit. "Protože tu nechci tvůj čaj! Nechci tvoji nadvládu! Nechci tu tebe!" Zakřičel a odstrčil další bednu přes palubu.
Brit zkameněl. Ani se nebránil, když se proti němu Amerika rozběhl a srazil ho k zemi. Kdo by byl schopný reagovat, když vám někdo, koho milujete jako svoji rodinu, řekne něco takového? Brit zasyčel bolestí, když dopadl na záda. Jeho bratr ho tiskl k palubě, což mu značně ubíralo možnost dýchat. I když se Američan zvedl a běžel ke zbývajícím bednám, aby i je mohl doprovodit do slané mořské vody, Anglie se jen stěží dokázal zvednout.
Všechno jsem to pozoroval s pootevřenou pusou. Přesto, že to byl jeden z nejvýznamnějších dnů v mé historii, jsem si z něj pamatoval tak málo. Úplně mi vypadlo, co přesně jsem řekl. Vypadlo mi, jak zmučeně vypadal výraz Anglie…
Podíval jsem se na svého společníka. Stále se snažil vypadat, jako by mu bylo ukradené, co se děje kolem, ale třásl se. Jen nepatrně, ale přece. Jeho pohled byl nalepený na mém minulém já shazujícím poslední bednu.
"Vítězství!" Zvolal jeden z rebelů, když se i poslední čaj začal topit v moři. Všichni Američané, kteří toho byli po rvačkách schopni, začali hromadně opouštět loď, až na palubě zbyla jen zbitá posádka, několik zmlácených rebelů a Anglie neschopný jediného slova. Dlouhou dobu se slzami v očích hleděl za prchajícími rebely. Podlomila se mu kolena. Skončil na čtyřech, s pohledem zabodnutým do podlahy. A moře se pomalu barvilo do tmava jako čaj. Následoval záblesk.
Ucítil jsem na svém obličeji kapky deště. Obloha byla úplně šedivá a mraky obrovské. Nevypadalo to, že by během následujících několika hodin, možná dnů, mělo přestat pršet. Anglie vedle mě se znatelně třásl. Byl zahleděný přímo před sebe, ale měl jsem pocit, že by se nejraději díval kamkoliv jinam, než právě tam. Byl tam on, v rudém kabátě se spoustou Britských vojáků. Stál před nimi a pokoušel se je namotivovat svým projevem. Příliš se mu však nedařilo. Když skončil, otočil se směrem, odkud očekával nepřátele.
Jeden z vojáků vystoupil z řad a poklepal mu na rameno. "Pane?"
"Ano, vojáku?" Snažil se znít co nejklidněji.
"Odcházím."
"Co prosím?" Anglie se vojákovi podíval zpříma do očí.
"Odcházím." Zopakoval voják po kratší odmlce.
"Ale to nemůžete!" Začal Anglie protestovat. "Jste náš voják a jeden z našich nejlepších důstojníků! A jste zavázán přísahou králi! Můžete za to být tvrdě potrestán." Snažil se vojáka přesvědčit.
Důstojník chvíli mlčel. "Pak dezertuji, pane." Řekl nakonec.
Anglie se zarazil. "Víte, že za toto prohlášení bych vás mohl i zabít?"
"Ano, pane."
"Proč mi to tedy říkáte?"
"Protože věřím, že ani vy nechcete bojovat." Odpověděl voják.
Anglie mlčel. Vypadal opravdu zamyšleně, ale přitom stále hlídal směr, odkud se blížili nepřátelé. Odhrnul si pramínky promočených vlasů z čela. "A proč v to věříte?"
"Nikdo by nechtěl bojovat proti někomu, kdo je pro něj důležitý."
"Moje osobní vztahy s ostatními zeměmi nic neznamenají. Obzvlášť ne ve válkách." Odpověděl stroze.
"Pane, ani vy, ani my nechceme bojovat."
"Nemůžeme se vzepřít vůli krále."
"Jak myslíte, pane." Řekl voják nakonec a vrátil se do řad svých kolegů.
Anglie pravděpodobně prožíval něco jako vnitřní boj. Neustále těkal očima do země, na vojáky a směrem k nepříteli.
"Vojáci!" Otočil se nakonec zpět k ostatním červenokabátníkům. "Kdo z vás tu chce zůstat a bojovat za svou vlast, ať, prosím, vystoupí z řady."
Vojáci se po sobě nervózně rozhlíželi, ale nikdo z nich neudělal ani krůček kupředu. Přesně jak Anglie předpokládal.
"Dobrá. Ode dneška se můžete hrdě nazývat zbabělci." Všechny si přeměřil opovržlivým pohledem. "Vezměte veškeré své zbraně a běžte. U krále se za vás přimluvím." Nařídil a sledoval, jak se vojáci postupně vytrácejí zpátky do bezpečí.
"Promiňte, pane." Věnoval mu jeden z mladých vojáků omluvný pohled.
Poslední červenokabátník se otočil zpět ke směru, odkud se blížili nepřátelé. Čekání na jejich objevení mu krátila melodie sílícího deště a čvachtání bot prchajících Britů brodících se bahnem. "Takhle se mu alespoň nic nestane…" Hlesl sám pro sebe.
"Takže proto jsi tehdy byl sám…" Nad touhle otázkou jsem nikdy moc nepřemýšlel, ale rozhodně by mě nenapadalo, že k tomu došlo z takového důvodu.
V dálce jsme zahlédli první vojáky v modrých kabátech. Kráčeli v nevyrovnaných řadách. Spíš než řady by se tomu mělo říkat hloučky. Na rozdíl od Britské, jejich formace neměla žádný řád. Zprvu sice vypadali být ve střehu, ale postupně, když zjistili, kolik nepřátel na ně čeká, začali povolovat v ostražitosti. Z dálky byl slyšet jejich smích.
"Zklidněte se!" Okřikl je Američan v čele, který jediný ještě vypadal, že to bere vážně. Byl jsem to já.
Brit poslušně čekal na místě. Musel mít strach, z toho, co přijde. Rozhodně se bál, že na něj některý rebel vystřelí, ale pokaždé, když na něj kdokoliv z Američanů namířil, ozvalo se: "Nedostal jste k tomu pokyn!"
"Ale pane!" Zaprotestovalo vždy několik Američanů. Moc dobře si pamatuju, jak byli natěšení na každou kapku britské krve.
"To má být nějaká past?" Zeptalo se mé minulé já, když stálo jen pár metrů od Brita. Jeho armáda se zastavila krok za ním.
Britovou odpovědí byl odhodlaný pohled do páru modrých Amerických očí. Odhodlaný pohled někoho, kdo stejně věděl, že je v koncích.
"Jak by mohla…" Odpověděl si Američan sám.
Bylo to zjevné. Široko daleko nebylo kde se schovat, takže nehrozilo, že by se najednou přiřítila armáda Britů. A na střelbu z děl byla díky dešti mizerná viditelnost.
"Prohrál jsi. Tak konečně uznej, že jsem samostatný!" Křičel na něj Amerika. "Já už nejsem tvůj mladší bratr." Dodal, po delší odmlce.
Anglie si skousl ret. "Pitomče…" Zamumlal a rozběhl se proti Americe. Ten se pokusil na něj namířit zbraní, ale nestihl to. Anglie mu ji vyrazil z ruky, pak zastavil tak prudce, až mu to na bahnitém terénu málem podklouzlo. Zamířil na Američana svojí zbraní.
"Pane!" Zakřičel některý z Američanů a namířil na Anglii. Amerika zvedl dlaň, čímž dal vojákovi najevo, aby svou zbraň zase rychle sklopil.
Amerika hrdě hleděl Britovi do očí, jako by ho skoro vybízel. Zastřel mě. Jen si mě zastřel. Říkaly jeho oči.
Intuitivně jsem se podíval na Anglii ze současnosti. Byl úplně roztřesený. Oči si zakrýval dlaní, ale přesto měl mezi prsty skulinky, kterými pozoroval dění. Hádám, že tohle byla vzpomínka, které se celou dobu bál. Nevěděl jsem, co sledovat spíš, jestli vzpomínky, nebo Anglii, který neměl daleko od toho, aby se sesypal.
"Ty to moc dobře víš…" Hlesl Brit v červeném kabátě. "Nedokážu tě zastřelit." Upustil svoji zbraň. Chvíli ještě poraženě hleděl Američanovi do očí, pak se mu podlomila kolena. "Do háje…" Řekl, když klečel v bahně vedle svojí zbraně. "Do háje! Sakra proč?!" Křičel s pláčem. Dlaněmi si zakrýval obličej. Aby mu bylo do tváře vidět co nejméně, ještě se předklonil tak, že se konečky jeho mokrých vlasů namočily do bahna.
"Anglie…" Zašeptal Američan, skoro jako by litoval.
"Jsi volný!" Zakřičel Angličan, aniž by se na svého bývalého bratra podíval. "Uznávám tvou nezávislost! Tak už jdi… Táhni zpátky to všem říct, kreténe!" Křičel s pláčem.
Amerika si ho jen smutně prohlížel. Ano, tohle všechno chtěl a podařilo se mu to. Ale stejně ho zabolelo, když viděl toho, kdo ho vychoval, takhle. Přesto, že jím tak opovrhoval.
"Zvítězili jsme!" Zvolal jeden z rebelů nadšeně a ostatní se k němu okamžitě přidali se svým radostným křikem.
"Hurá!"
"Sláva Americe! Svobodné zemi!"
"Vyhráli jsme!"
Amerika se usmál, ale v jeho tváři byl vidět ještě ždibec lítosti nad zlomeným národem plačícím v bahně. "Teď se z nás stali skuteční hrdinové!" Zvolal na své vojáky. "Jděte, a řekněte to všem! Svým ženám, dětem, přátelům… Řekněte jim, že Američané už nemusí úpět pod Britskou tyranií!"
"Ano, pane!" Všichni vojáci se rozběhli zpět k táboru, aby si mohli posbírat svých pět švestek a vyrazit domů. Někteří z nich padali do bláta, ať už proto, že zakopli o něčí nohu, nebo proto, že jim bota do bahna zajela hlouběji, než čekali a nechtěla je pustit dál. Ale ani to jim náladu nezkazilo.
Amerika s úsměvem pozoroval jejich nadšení. Pak se ještě naposledy ohlédl za Anglií.
"Co tu ještě chceš?" Zeptal se Brit rozklepaným plačícím hlasem.
Američan mlčel. Pak se otočil a pomalu zamířil za svými vojáky. "Sbohem, bratře."
To bylo naposledy, co jsem ho takhle oslovil. Viděl jsem, jak mé bývalé já odchází, zatímco Anglie pláče, dokonce křičí a utápí se v žalu.
Najednou jsem měl pocit, jako bych tuhle scenérii už dneska viděl. Připomínalo mi to plačícího chlapce, který nechtěl zůstat sám, ale i přesto ho jeho milující starší bratr opustil. Jako malý jsem hodně přemýšlel, proč mě prostě nevzal s sebou… A teď vidím, jak starší bratr pláče s pohledem upřeným na chlapcova vzdalující se záda. Tentokrát to byl on, kdo zůstal sám.
A opět se zablesklo.
Najednou jsem byl úplně suchý, ale když jsem se podíval na Anglii, všiml jsem si, i když si stále zakrýval obličej, vlhkých cestiček vedoucích od jeho očí až k bradě.
"Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se.
Neodpověděl mi. Stál tam se zakrytým obličejem. Položil jsem mu konejšivě ruku na rameno. Neměl jsem ponětí, co bych měl říct. Muselo to být jedno z nejtěžších období v jeho životě. A teď si tím musel projít znovu.
"Hrdina na scéně!" Zaslechl jsem svůj hlas doprovázený skřípáním prudce se otevírajících dveří.
Teprve teď jsem se rozhlédl po místnosti. U zdi byla pokreslená tabule, se spoustou přeškrtaných textů. Uprostřed stál stůl s několika židlemi. Seděli na nich Francie, Anglie, Rusko a Čína. Spojenci těsně před tím, než jsem se k nim přidal.
"Ameriko!" Francouz, který až doteď vypadal sklesle, se rozzářil a vstal od stolu. "Dlouho jsme se neviděli. Od té doby, co ses vykašlal na Anglii, jsem o tobě vůbec neslyšel."
"Drž zobák, žabožroute." Zamumlal Brit, který nevypadal, že by byl mým příchodem zrovna dvakrát nadšený. "Proč ty jsi vlastně přišel, blbče?" Nevraživě se podíval na Američana.
"Japonsko na mě zaútočil. Jakožto hrdina to přeci nemůžu nechat jen tak." Američan se zatvářil co nejhrději a popošel ke stolu. "Takže jsem vám s tím přišel pomoct. Všichni jste tlačení do kouta, takže vás zachráním."
"Myslím, že bychom to zvládli i bez tvé pomoci, ale jsem rád, že jsi nám jako kamarádům přispěchal na pomoc." Usmál se vysoký Rus.
"Každopádně," Američan praštil do stolu, aby se mu dostalo co největší pozornosti. "mám plán."
"To bude určitě něco geniálního." Prohodil Anglie sarkasticky.
"Číno." Američan ignoroval Britovu poznámku. "Budeš moje podpora. Anglie a Francie - moje podpora. A samozřejmě Rusku připadne velice důležitý úkol. Podporovat mě!"
"Ameriko? A co přesně budeš dělat ty?" Zeptal se Rusko.
"To je jednoduché!" Američan se široce usmál a ukázal na sebe. "Já budu hrdina, který všechny zachrání a vyhraje tuhle válku!"
"Tenhle plán nemůže fungovat." Řekl Brit klidně a usrkl čaje ze svého šálku.
"Tak navrhni něco lepšího!" Obořil se Američan.
Následovala dlouhá hádka ohledně plánu zakončená zábleskem. A takhle to šlo ještě dlouho. Spousta schůzí spojenců. Různé bitvy, ať už nepodstatné či důležité. Konec druhé světové a pak různé oslavy či schůze, kdy jsme se s Anglií setkali. Za celou tu dobu se mnou můj společník ani nepromluvil. A pak po dlouhé době, přišel další záblesk.
Klap, klap, klap. Klap, klap.
Bylo to jediné, co jsem mohl slyšet. Všude kolem byla tma. Přesně jsem věděl, co je to za vzpomínku. Následoval jsem kroky, které jsem slyšel, stejně jako předtím, když to ještě byla realita.
Klap, klap, klap.
Pak se kroky zastavily. Slyšel jsem skřípání starého nábytku. Rozsvítilo se, jak Anglie zapálil svícen. Sáhl do šuplíku a vytáhl inkoust, brk, papír a hůlku.
Mé vzpomínkové já se uchechtlo.
"Ty už se nebojíš tmy?"
"Hrdinové se nebojí ničeho!" Odpověděl Američan.
Přestal jsem to sledovat a zaměřil jsem se na Anglii, který se mnou procestoval všechny naše vzpomínky. Už si nezakrýval obličej, ale jeho oči byly stále narudlé od pláče.
"Anetra drana skoperiga me-"
"Nech toho, imbecile!"
"tritera memo ri perite."
V tu chvíli se objevil poslední zelený záblesk.
~~~~~~~~~~ o̿ ̭ o̿ ~~~~~~~~~~
Konečně jsme byli zpět v realitě. Stál jsem kousíček od vytřeštěného Ameriky a zaslechl jsem dopad hůlky na zem. Cítil jsem se mizerně. Protřel jsem si oči. Bál jsem se, že se opět rozbrečím.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě znova.
"S tímhle už si nehraj, blbče." Zazdil jsem jeho otázku, zvednul hůlku a zaklapnul knihu.
"Je mi líto, že jsi to musel prožít znova."
"Jsi idiot." Řekl jsem a podíval se bokem.
Mlčel. Došel jsem s hůlkou zpět ke stolu, vzal papír, brk i inkoust a vrátil je do šuplíku. Rozhodl jsem se, že tu dlouho nepobudu.
"Je mi to líto…" Zopakoval.
"Víš vůbec, jak to bolelo?" Podíval jsem se mu do očí.
"Ne." Přiznal.
Povzdechl jsem si. "Ty nevíš vůbec nic."
Chvíli mlčel a kajícně koukal do země. "Co ještě nevím?" Zeptal se tiše po chvíli.
Opět jsem se zahleděl do modrých očí a rozmýšlel se, co říct. "To je jedno." Vypadlo ze mě nakonec.
Zase zavládlo ticho. Stál tam s pohledem, který mi stále naznačoval, jak moc je mu to líto. Opřel jsem se o starý stůl a zahleděl se do něj.
"Proč s tebou to ani nepohnulo?" Zeptal jsem se tiše.
"Co?" Nepochopil mou otázku.
"Nejhorší vzpomínky, které mám… a ty jsi na ně koukal jako na podprůměrný film, který možná občas trochu překvapí."
"Anglie…"
"Ale to je jedno…" Vyrazil jsem pryč, ale Amerika se mi postavil do cesty. "Uhni." Řekl jsem, aniž bych se na něj podíval.
"Ne." Zavrtěl hlavou. "Nemůžu tě takhle nechat."
"Takhle?"
"Smutně…"
"A cos čekal?!" Obořil jsem se na něj. "Kvůli tvojí zatracený nezodpovědnosti jsem musel sledovat, jak ztrácím někoho, koho miluju! Zase! A teď uhni, idiote!"
"Anglie…"
"Co pořád chceš?! Dej mi už dneska pokoj!"
Úplně ignoroval, jak na něj křičím. Zamyšleně se mi koukal do očí. Vztekle jsem vydechl a pokusil se ho obejít. Nastavil mi do cesty ruku. Otevřel jsem pusu a zhluboka se nadechl, abych měl dostatečnou zásobu kyslíku pro další vyčítavý a nadávající křik. Nestihl jsem vydat ani hlásku.
"Miluješ?"
Zarazil jsem se.
"To ve mně pořád vidíš svého mladšího bratra?"
Najednou jsem mlčel a neměl co říct. Amerika stále hleděl do zelených očí, které se mu vyhýbaly. Leskly se v nich slzy. Bylo takové ticho, že by člověk skoro mohl slyšet, jak mu proudí krev v žilách.
"Uhni." Zkusil jsem to znova. Už jsem nekřičel. Ani se nepohnul. Čekal na odpověď na svoji otázku. Povzdechl jsem si. "Ne." Řekl jsem po chvíli a vyrazil vpřed. Doufal jsem, že už mě pustí. Nepustil.
"Anglie?"
"Co chceš?" Zeptal jsem se už velmi tiše. Slzy se mi snažily vydrat z očí a já se je snažil udržet.
Místo odpovědi mě objal tak silně, že jsem nejdřív nemohl dýchat. Nebránil jsem se. Taky jsem ho objal a zabořil jsem svůj obličej do jeho ramene,
"Promiň, že jsi to musel znova prožít." Pohladil mě po zádech. "Ale nemusíš se bát. Znovu už tě neopustím."
"Miluju tě…" Zahuhlal jsem do jeho ramene a bylo mi úplně jedno, jestli mi rozuměl.
Bylo ticho, ale nad tím jsem nepřemýšlel. Tiskl jsem se k němu, abych schoval slzy. Ucítil jsem jeho rty ve svých vlasech.
"Já tebe taky."
Poznámky na konec:
Tak přemýšlím, asi jsem to zapomněla vysvětlit...
Můj smích přerušilo tiché zaúpění. "Bolí mě hlava…" Zopakoval jsem.
"Evidentně nejsi zvyklý na to, že v ní něco máš." Prohodil směrem ke mně a rozhlédl se kolem.
"Jak to sakra myslíš?" Zeptal jsem se.
"A kde si myslíš, že jsme, ty tupče?"
Všechny ty vzpomínky se odehrávaly v hlavě Ameriky, protože on byl ten, kdo vyvolal kouzlo. Kdyby tam s ním Anglie nebyl, musel by sledovat úplně všechny své vzpomínky. Takhle byl do vzpomínek vtažen i Anglie.
Doufám, že se vám to líbilo. :)


Nádhera! *^* Těším se na nějakou další tvoji povídku. x3