Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Kouzlo vzpomínek (Část 1.)

3. července 2015 v 17:00 | Yu-chan |  Hetalia
Měl to být úplně obyčejný den strávený studiem magie. Bohužel se objevil nečekaný host, pohrál si s kouzelnou hůlkou a oba tím poslal do světa vzpomínek, které si teď musí prohlédnout, ať už jsou šťastné, nebo ne...
Postavy: Amerika, Anglie


Zase jednou povídka na USUK... :) Věřím, že mé přechody mezi pohledy postav jsou srozumitelné. A omlouvám se za některé historické nepřesnosti. A opět se omlouvám, že je to na části, protože blog.cz má prostě omezení na 40 000 znaků...
Věnováno Niraell



~~~~~~~~~~ o̿ ̭ o̿ ~~~~~~~~~~
Klap, klap, klap, klap.
Takhle nějak to znělo, když se mé boty setkaly s kamennou zemí.
Klap, klap, klap.
Kromě kapající vody a šumění netopýřích křídel to byl jediný zvuk, který jsem tu kdy zaslechl.
Šel jsem po tmě, jako obvykle. Cestu jsem znal nazpaměť. Světlo jsem nepotřeboval. Jeskyní zavál studený vánek a já si promrzlými prsty přitáhl svůj tenký hnědý plášť co nejvíce k tělu. Bylo chladněji, než jsem předpokládal.
Měl jsem namířeno do své tajné skrýše. Bylo to místo, kde jsem zkoumal magii a její účinnost. Vařil jsem lektvary, experimentoval a psal si veškeré poznatky o tom, co jsem zjistil.
Došel jsem do slepé uličky. Po tmě jsem nahmatal šuplík a vytáhl z něj malý svícen. Zapálil jsem ho a položil na starý pracovní stůl, který sotva držel pohromadě. Vytáhl jsem ze šuplíku ještě brk, inkoust, papír a hůlku.
"Ty už se nebojíš tmy?" Zeptal jsem se nabroušeně, když jsem za sebou zaslechl uchechtnutí. Otočil jsem se za nezvaným hostem.
"Hrdinové se nebojí ničeho!" Odpověděl sebevědomý blonďák na moji otázku a posunul si sklouzlé brýle zpět ke kořenu nosu.
"Nemáš tu co dělat, blbče." Procedil jsem. "Vypadni."
"Ale no ták." Pronesl Amerika s úsměvem lehkomyslného puberťáka. "Přerušil jsem ti snad tvoje hrátky s vílami?" Jeho pohled směřoval k hůlce v mojí ruce.
"Vypadni!" Zopakoval jsem a schoval si hůlku za záda. Pomalu jsem začal přemýšlet o nové skrýši.
Amerika na to nereagoval. S úsměvem došel k nedalekému stojanu s knihou kouzel plnou mých poznámek. "To je tvůj deníček?" Zeptal se škodolibě a začal knihou listovat.
"Nesahej na to." Přiběhl jsem k němu a pokusil se ho odstrčit - neúspěšně.
"To zní docela vtipně." Pousmál se. "Anetra drana skoperi-"
"Nečti to, ty idiote!" Tentokrát jsem zakřičel. Sice jsem nevěřil, že by dokázal seslat kouzlo, ale co kdyby náhodou?
"Co? To jsou nějaké magické formule?" Zasmál se tomu, jako dětské hře. "Hádám, že by to spíš mělo vypadat nějak takhle." Vytrhl mi hůlku z ruky a namířil s ní do prostoru. "Anetra drana skoperiga me-"
"Nech toho, imbecile!" Pokusil jsem se mu sebrat hůlku, ale ucuknul rukou vysoko nad hlavu.
Jen se na mě usmál a pokračoval. "tritera memo ri perite."
Jeskyni na chvilku ovládl záblesk zeleného světla. A pak byla tma.

~~~~~~~~~~ (☞≧ヮ≦)☞ ~~~~~~~~~~
"Bolí mě hlava…" Zaúpěl jsem a promnul si čelo. Nechápal jsem, jak jsem se sem dostal. Ještě před chvílí jsem byl s Anglií v jeskyni a teď jsem se válel v hřejivé trávě a polední slunce mě pálilo do očí. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Před sebou jsem zahlédl Anglii, jak stál s rukama překříženýma na prsou a nasupeně se na mě díval.
"Doufám, že jste spokojený, pane hrdino" Pronesl sarkasticky.
Pomalu jsem se zvedl a oprášil se. Ještě jednou jsem se pořádně rozhlédl. Tohle místo mi bylo povědomé. Jako bych tu už někdy byl, ale bylo to hrozně dávno.
"Proč jsi mě vlastně sledoval?" Zasyčel na mě.
"Chtěl jsem tě navštívit." Odpověděl jsem. "Zrovna jsem přišel k tvému domu a chtěl zazvonit, když jsem tě zahlédl vykrádat se zadním vchodem směrem k lesu."
"A proč že jsi mě sledoval?" Zeptal se znova.
"Připadalo mi to, jako honit padoucha." Přiznal jsem. "A to hrdinové přece dělají!" Zasmál jsem se, ale jen krátce. Můj smích přerušilo tiché zaúpění. "Bolí mě hlava…" Zopakoval jsem.
"Evidentně nejsi zvyklý na to, že v ní něco máš." Prohodil směrem ke mně a rozhlédl se kolem.
"Jak to sakra myslíš?" Zeptal jsem se.
"A kde si myslíš, že jsme, ty tupče?"
Nechápal jsem. Chtěl jsem se zeptat na pár dalších otázek, ale rozmyslel jsem si to, když jsem zaregistroval, jak Anglie upřeně kouká někam za mě. Zaslechl jsem za sebou hlasy a otočil se za nimi. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Blížily se k nám tři blonďaté postavy.
"Tak kde je, Finsko?" Zeptal se nedočkavě vypadající Francouz rozhlížející se všude kolem.
"Potkal jsem ho někde tady." Odpověděl Finsko, který také někoho vyhlížel.
"Hlavně k němu nepouštěj Francii. Kdo ví, co by mu udělal." Poznamenal Brit kráčející vedle nich.
Nevěřícně jsem se podíval na Anglii. Vždyť stál přímo za mnou, tak jak mohl být zároveň i tam?
"Co si o mě myslíš, čajovníku?!" Vytrhl mě z úvah hlas Francie. Otočil jsem se zpátky k nim. Francouz stál jen kousek od Brita a nenávistně mu hleděl do očí.
"Jen čistou pravdu." Oplácel mu Brit jeho nenávistný pohled.
"Co to má…" otočil jsem se na Anglii. Jeho pohled byl tentokrát upřený někam do vysokých trsů trávy. Podíval jsem se stejným směrem. Zahlédl jsem tam malého chlapce v plandavé bílé košili.
"Ale no tak… uklidněte se, vy dva." Slyšel jsem hlas Finska pokoušejícího se zabránit příležitostné rvačce. "Hele! Támhle je!" Zvolal nadšeně a malý chlapec se otočil za jeho hlasem. Ten chlapec jsem byl já.
Stál jsem tam jako ledová socha. S pootevřenou pusou jsem si prohlížel usměvavého chlapce, jak mává Finsku na pozdrav.
"My se…" hlesl jsem. "dostali do minulosti?"
"Dá se to tak říct." Odpověděl Anglie, který vše pozoroval s naprostým klidem. "Tohle jsou naše společné vzpomínky."
"Mon Dieu!" Zaslechl jsem nadšený Francouzův hlas a v tu chvíli mě zabolelo celé tělo, jako bych dostal elektrický šok. Francie mnou proběhl, jako bych byl duch. Zaskučel jsem.
"Měl by ses jim vyhýbat. Nevidí tě. Jsou to jen vzpomínky." Poznamenal Anglie a nezaujatě pozoroval dění.
"Chlapče!" Francie doběhl k dítěti a natáhl k němu ruku. "Rád tě konečně poznávám. Hodně jsem toho o tobě slyšel od Finska." Široce se na něj usmíval.
"Zjistil jsi, že existuje, před deseti minutami, žabožroute." Připomenul mu Angličan a dřepl si k dítěti. "Ahoj. Já jsem Anglie, tvůj starší bratr." Představil se s úsměvem.
"Starší bratr?!" Vyjel na něj Francie. "A na to jsi přišel jak, ty impérium?!"
"Vždyť se na něj podívej." Anglie se postavil. "Je mi podobný."
"A v čem?" Francouz k němu o krok postoupil s rukou zaťatou v pěst připravenou zhyzdit Britovi obličej.
"Třeba ty vlasy." Argumentoval Anglie.
"Ale obočí má po mně!" Zaprotestoval Francie.
Divil jsem se, že se na sebe nevrhli. Teprve teď jsem si všiml, že mé minulé já opatrně přešlo od Anglie a Francie k Finsku. Vypadalo celkem vyděšeně, ale Fin ho s úsměvem pohladil po vlasech. Pak chvíli nervózně pozoroval dva hádající se národy. Už tenkrát byly jejich hádky o ničem a k nevydržení.
"Hej!" Zavolal Finsko po chvíli, a když mu i Anglie i Francie začali věnovat svou pozornost, zeptal se. "A v čem se podobá mně?" Ukázal na sebe.
"Hele… víš…" řekl Anglie po chvíli prohlížení si Finska a mě. "Na podobnosti ani tak nezáleží." Nervózně se usmál.
"Přesně tak!" Přidal se Francie. "Nejdůležitější je, jak ho máš rád."
Vždycky mě fascinovalo, jak se ti dva dokážou hádat, ale jen chvíli na to táhnou za jeden provaz, protože se jim to zrovna hodí. Finsko si povzdechl.
"Každopádně…" Anglie si odkašlal. "Už budeme muset jít. Rád jsem tě poznal." Usmál se na chlapce.
"Já taky." Přidal se Francie a spolu s Anglií vykročil směrem, odkud přišli.
"Měj se hezky, Ameriko." Usmál se na něj Finsko, a vyrazil za nimi.
Chlapec je chvíli sledoval. "A-ahoj!" Zavolal nakonec a zamával.
"Au revoir!" Otočil se ještě naposledy Francie.
"Nepamatuju si, že bych byl tak plachý." Podotkl jsem, zatím co jsem pozoroval záda vzdalujících se národů.
"Byl jsi ještě malý." Řekl mi Anglie. Nespouštěl oči z mého mladšího já.
"Už je konec?" Zeptal jsem se.
"Blázníš?" Podíval se na mě pohledem, kterým mi dával jasně najevo, že jsem idiot. "Tohle byla jen jedna vzpomínka z mnoha."
"A nedá se to nějak zrušit?"
"Máš hůlku?" Zeptal se mě.
"Hůlku?" Zopakoval jsem. Úplně jsem na ni zapomněl. "Asi jsem ji upustil, když jsme byly ještě v jeskyni…" Zamumlal jsem.
"V tom případě to musíme přetrpět až do konce." Očividně z toho nebyl moc nadšený.
Francie, Anglie a Finsko mezitím zmizeli z dohledu. Chlapec se tím směrem ještě chvíli díval, potom se rozběhl vysokou trávou někam pryč. Pozoroval jsem ho, dokud mě neoslepil další záblesk zeleného světla.

"Hej! Ameriko!" Zavolal Anglie celý udýchaný ze spěchu. Spolu s ním se za chlapcem řítil ještě blonďák s dlouhými vlasy a bohatě zdobeným oblečením.
"Ahoj!" Zavolal na ně chlapec nadšeně a vyběhl jim naproti. Byl evidentně rád, že má nějakou návštěvu.
"Chceme slyšet tvůj názor." Vychrlil ze sebe Francouz. Sotva popadal dech. "Kdo je tvůj starší bratr? Já, nebo Anglie?"
"Jasně, že já! Viď, Ameriko?" Brit se podíval chlapci do očí, jako by ho přesvědčoval.
"Chtěl jsem slyšet jeho názor. Ne tvůj." Zavrčel na něj Francouz.
"Ale to mi řekla moje šlechta!" Obořil se na něj Anglie.
"Mě ta moje řekla úplně to samé!" Francie naštvaně máchl rukou, div neudeřil Anglii do tváře.
"Ameriko?" Vyzval Anglie chlapce k jeho odpovědi.
Amerika mlčel. Hlavu měl sklopenou a pohled zabodnutý do země před své bosé prsty u nohou. Nedivil jsem se, že nedokázal odpovědět. Anglie vedle mě se uchechtl. Nejspíš mu přišlo směšné znovu vidět svou tehdejší snahu o bytí mým starším bratrem.
Po chvíli ticha si Anglie přidřepl k mému malému já. "Nechceš…" snažil se mluvit co nejtajemněji. Nejspíš ve mně tenkrát chtěl probudit zvědavost. "… se mnou, jako můj mladší bráška, projít bránou do tajemného světa magie plného vzrušení a děsivých dobrodružství?" Upřeně se koukal Americe do očí.
V chlapcově tváři se po chvíli začal objevovat strach. Nakonec se rozbrečel.
"Ty to s dětmi vůbec neumíš!" Francie se snažil přeřvat křik malého vyděšeného dítěte. "Proč se sakra tváříš jako bubák?!" Odstrčil Anglii a dřepl si na jeho místo. "Pššt… Neplač. Dám ti něco sladkého."
Dítěti pomalu přestaly téct slzy, a když spatřilo dobrotu, kterou Francie vytáhl, rozzářilo se a hned ji začalo cumlat. "Děkuji." Zahuhlalo s plnou pusou.
"Vážně jsi to s dětmi neuměl." Poznamenal jsem provokativně, zatímco Francie vytahoval pro mé minulé já další a další pochoutky.
"A koho sis nakonec vybral?" Hodil po mě nevraživý pohled.
"Docela mě to překvapilo." Změnil jsem z ničeho nic téma.
"Co?"
"Tohle všechno… A magie…" Řekl jsem.
"Ty sis vážně celá ta staletí myslel, že jsem cvok, že?" Podíval se na mě. "Asi jsem to s dětmi vážně neuměl, když jsi mi ani ty nevěřil." Odfrkl si.
Omluvně jsem se usmál. Pak jsem si všiml, že mezi vzpomínkami chybí Anglie. Nemusel jsem se rozhlížet dlouho, abych ho našel. Seděl opodál a objímal si kolena. Vypadal jako hromádka neštěstí. Chvíli jsem ho sledoval, když jsem si všiml, že utichl hlas, který až do teď nabízel mému malému já jednu dobrotu za druhou. Podíval jsem se tam. Jak malý Amerika, tak Francie, pozorovali Anglii. Mé malé já vrátilo Francii jídlo, které od něj před chvílí dostalo a rozběhlo se za Anglií.
"Jsi v pořádku?" Položil Amerika Anglii ruku na rameno.
Anglie zvedl hlavu, kterou měl až doteď zabořenou do svých kolenou. "…Jo." Usmál se na Ameriku. "Díky."
"Asi jsem právě dostal košem…" Povzdychl si Francouz opodál. "Hej, čajovníku, měli bychom už jít!" Zavolal na Anglii a vykročil směrem ke své lodi.
Brit vstal, oprášil se a narovnal oblečení. "Můžu tě zase někdy navštívit?" Zeptal se.
"To budu rád." Zavýskal chlapec s nadšeným úsměvem.
"Tak se měj hezky, Ameriko…" Usmál se a vyrazil za Francií.
Záblesk.

"Ameriko!" Zavolal nově příchozí do domu.
"Anglie!" Chlapec, který už nebyl tak malý, jako v minulé vzpomínce, seběhl ze schodů a vrhl se Britovi kolem krku. "Tak rád tě zase vidím! Hrozně jsem se tu sám nudil. Budeš tu dlouho, že ano?" Ptal se žadonivým hlasem.
"To víš, že ano." Usmál se Anglie a objal Ameriku.
Opřel jsem se o zeď na druhé straně místnosti od vchodových dveří. Anglie stál jen kousek ode mě. Pořád se tvářil, jako by s ním dění kolem nemělo pranic společného. Prostě jen nezaujatě sledoval naše vzpomínky.
"Pojďme si dát něco k jídlu." Navrhl Anglie malému mně.
Trochu mě zaskočilo, když mé mladší já okamžitě souhlasilo. Oba během chvíle zmizeli ve dveřích do kuchyně. Podíval jsem se na Anglii. Vypadal, že nemá sebemenší zájem o to, jít za ním. Uvažoval jsem, jestli mám jít, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat.
Mezi mnou a Anglií panovalo ticho. Měl jsem pocit, že i kdybych něco řekl, neodpoví mi, tak jsem raději mlčel. Jen jsem čekal, až tahle vzpomínka skončí, aby se na scéně mohla objevit další.
"Takže tomuhle se říká "výtečné!"" Zaslechl jsem dětský hlas z kuchyně.
Věděl jsem, že to "výtečné" stoprocentně nebylo.

Stáli jsme tam nějakou dobu. Možná hodinu, možná víc. Kdo ví… Najednou se ve dveřích objevil Anglie oblékající si svůj ošuntělý kabát.
"Ještě nemůžeš odjet!" Vyběhl za ním Amerika a objal ho kolem pasu, aby ho zastavil. "Bude se mi stýskat! Zůstaň tu, prosím!"
"Je mi to líto, Ameriko…" Anglie si povzdechl a odstrčil od sebe dětské ruce. "Mám hodně práce. Zase brzo přijedu, přísahám." Pohladil chlapce po vlasech a usmál se.
"Přece nemůžu být sám v tak velkém domě." Zanaříkal Amerika.
"Jsi šikovný chlapec. Ty to zvládneš." Objal ho Anglie. Pak vstal a došel k východu. "Měj se tu hezky a nezlob." Smutně se usmál a zmizel za zavřenými dveřmi.
Amerika zůstal hledět na dveře. "…Ahoj." Řekl opožděně. "Brzy se vrať." Zakňoural a začal plakat. Vidět plakat sám sebe je zvláštní pocit. Podíval jsem se na Anglii. Na jeho tváři se stále nepohnula ani brva. Ani když osamělý chlapec začal křičet. Celý ten nešťastný pohled ukončil další zelený záblesk.

"Jsem zpátky, jak jsem slíbil, Ameriko!" Zavolal Anglie, sotva otevřel dveře.
"Anglie!" Ozval se hlas mnohem hlubší, než měl ten malý chlapec z minula.
Brit se zarazil, sotva spatřil postavu, která se vynořila zpoza rohu na schodech. Byl to vysoký chlapík, nejspíš o něco vyšší než on sám.
"Konečně ses vrátil! Připadalo mi to jako věčnost!" Seběhl k Britovi a objal ho. "Jak ses celou tu dobu měl? Mně se hrozně stýskalo! Jsem tak rád, že tě zase vidím!"
"…Vyrostl jsi…" Vydechl Brit, sotva se jakž takž vzpamatoval z prvotního šoku.
"Myslíš?" Mé mladší já ukončilo objetí a podívalo se Anglii do očí. "Je pravda, že jsi býval větší." Prohlédl si Brita pořádně od hlavy až k patě. "Ale to je teď jedno. Pojď, musím ti něco ukázat!" Chytil ho za zápěstí a táhl ho pryč.
"Muselo to být vážně překvapení…" Řekl jsem, když odešli. Anglie mi neodpověděl, jak jsem čekal.

Vzpomínek se vršilo čím dál víc. Už jsem přestal počítat, kolik záblesků mě málem připravilo o zrak. Znovu jsem viděl svůj první oblek. Znovu jsem slyšel, jak mi nadává, jako malému dítěti, i když to se stávalo dost často i v současnosti. Tolik vzpomínek jsem viděl znovu. A Anglie je všechny přešel s kamennou tváří. I když jsem začínal mít pocit, že je pořád nervóznější a nervóznější. A po jednom z dalších záblesků…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaito Kaito | 3. července 2015 v 18:47 | Reagovat

Boží! Další část! Honem! x33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama