close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Poslední přání (Část 3.)

5. ledna 2015 v 20:08 | Yu-chan |  Hetalia
Mít strach o přítele, když netušíte, co s ním je, je normální.
Přestával doufat, že ho ještě někdy uvidí a když už se s tím pomalu smířil, přišla událost, která mu dovolila se opět potkat se svým nejlepším přítelem. Ten ho požádal o něco, co by si Litva nedokázal ani představit. Dokáže splnit jeho přání?
Postavy: Litva, Polsko, Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko



Další den - Katyňský masakr
Ze všech nočních můr, které se mi na dnešek zdály, byla tahle ta nejhorší. Stovky Polských zajatců jen v potrhaném a špinavém spodním prádle si kopaly vlastní hrob v zamrzlé zemi. Byli podvyživení, promrzlí na kost a pohled na ně byl žalostný. Nejděsivější věc na téhle noční můře byla, že to nebyl sen. Byla to realita a já byl plně při smyslech.
Nikdo z nich se nezkoušel ani bránit. Už neměli sílu ani na to škemrat o milost. Jen poslušně drželi lopaty a kopali, i když věděli, že to bude to poslední, co udělají. Všichni zde přítomní Poláci dnes měli být zastřeleni. Prý je to ten nejhorší trest pro válečné zajatce. Možná za to byli vděční. Všechno bylo lepší, než být vězněn Sovětským Svazem.
Procházel jsem mezi Sovětskými vojáky, jejichž úkolem bylo hlídat zajatce. Všichni byli teple oblečení, někteří si pohrávali se svými zbraněmi, které dnes měli pomoci Polákům z tohoto světa, jiní se hlasitě smáli historkám, které jim zrovna povyprávěl nějaký kolega.
Nějaký Ruský důstojník postávající bokem se prohrabával v Polské uniformě páchnoucí potem. Převracel ji ze strany na stranu a čekal, co vypadne. Na zem se s kapes vysypalo pár zmačkaných cigaret a úhledně poskládaný papír také ve špatném stavu. Sovět zvedl cigarety, rozložil papír, ušklíbl se a zahodil ho.
Papír se pomalu snesl k promrzlé zemi. Na chvíli jsem se zastavil a z výšky si ho prohlédl. Byla to fotografie. Vysoký usměvavý muž ve vojenské uniformě spolu se svojí pravděpodobně ženou a malou tak sedmiletou dcerou. Určitě byl voják z povolání a svou vlast miloval. Zvednul jsem fotku a schoval si ji. Připadal jsem si jako zloděj, ale stále bylo lepší, si fotku vzít, než ji tu jen tak nechat.
Nepostával jsem tam moc dlouho. Bylo mi přiřazeno místo, kde jsem dnes měl být. Rusko si na rozdíl ode mě nemusel s ničím špinit ruce. Zbraň dostal jen na okrasu, jinak se procházel po budoucím hřbitově, aby se ujistil, že budoucí nebožtíci pilně pracují a hrobaři že na ně jaksepatří dohlížejí. Jeden hrob, tisíce mrtvých.
Došel jsem, kam jsem měl. Nedával jsem se do řeči s žádným z vojáků, čímž jsem se stal snad jediným Sovětem s vážnou tváří v okolí. Díval jsem se před sebe a moc se nerozhlížel. Nechtěl jsem tam být. Nechtěl jsem nic vidět. Hlavně jsem nechtěl vidět jistou osobu. Chtěl jsem žít s nadějí, která v téhle válce už není.
Zaslechl jsem výstřel. Rychle jsem se otočil jeho směrem. Žádný mrtvý, zatím. To jen nějaký veselý dozorce popoháněl Poláka při práci. Nejspíš se mu nelíbila jeho rychlost, která se po výstřelu nepatrně zvýšila. Ten chudák vypadal, že za chvíli omdlí. Mrazem, hladem, vyčerpáním…
Pozoroval jsem toho nebožáka při práci. Stačil by jen malý závan větru a on by se sesunul k zemi jako rozpadající se domeček z karet. Lopata se mu v rukou klepala a už ji pomalu ani nedokázal vytáhnout ze země, když se mu podařilo ji tam nějakým zázrakem zabořit.
Opřel se o lopatu a zhluboka dýchal. V téhle zimě to muselo být jako jehly do plic. Rozkašlal se, podlomila se mu kolena. Padal k zemi, když se k němu někdo přiřítil a chytil ho za paži. Sám u toho málem spadl. Jeho lopata zůstala zabořená v hlíně. Byl stejně zničený a promrzlý jako všichni ostatní, ale nebyl tak odevzdaný smrti. Měl v očích nenávist. Nenávist, kterou už Poláci únavou a hladem zapomněli. Jen pomalu mi začalo docházet, že tu tvář znám.
"Pol… sko?" Můj hlas byl tichý a nevěřícný. Trvalo věčnost, než se signál z mého mozku dostal do nohou a poručil jim jít.
Ne, že bych nemohl uvěřit tomu, že tam opravdu byl. Tenhle výraz jsem na něm nikdy neviděl. Byl jako někoho, koho jsem neznal.
"Polsko." Zopakoval jsem, když už jsem k němu byl dost blízko na to, aby mě slyšel.
Pomohl vyčerpanému zpátky na nohy a podíval se na mě. "Ahoj, Lit." Usmál se. Nenávist z jeho tváře zmizela, ale jen na chvíli, hned potom se totiž podíval za mě a v jeho očích opět vzplanul požár zášti.
Neotáčel jsem se, ale věděl jsem, co se děje. Sověti mě pozorují. Neměl jsem mezi zajatci co dělat. Teď mi to bylo jedno. Ať mi to přinese problémy, jaké chce, s tím, čemu teď čelil Polsko, se to nemohlo měřit.
Ještě chvíli prořezával své nepřátele pohledem, potom poplácal slabého Poláka po zádech a povzbudil ho pár milými slovy, aby se mohl zase v klidu vrátit ke své práci.
Šel jsem za ním a pořádně jsem si ho prohlédl. Měl modřiny, byl podvyživený a špinavý. Vlasy měl mastné tak, že by se jich už od pohledu nikdo nechtěl dotknout. Byl zkrátka v příšerném stavu, stejně jako všichni zajatci okolo. Ani jakožto národu se mu nedostalo žádného zvláštního zacházení.
"Hej, ty tam!" Zařval na mě jakýsi horkokrevný Sovětský voják. Otočil jsem se na něj. Mířil na mě zbraní. "Vypadni od té špíny, ty vlastizrádce, nebo-" Ať už mi chtěl vyhrožovat čímkoliv, nestihl to. Byl to Rusko, kdo ho zastavil. Pevně chytil jeho ruku a násilím mu ji stáhl zpátky k tělu. Naklonil se k němu a tiše mu něco řekl. I přes tu dálku jsem byl schopný ta slova dokonale odezřít.
"Jen ho nech, ať si naposledy popovídá se svým kamarádem."
Pustil ruku svého vojáka a s úsměvem se na mě podíval. Bylo to děsivé.
"Takže on je tady taky, jo?" Procedil Polsko skrze zuby, aniž by zvednul pohled od kopání.
Mlčel jsem. Věděl jsem, koho má namysli.
"Lit? Já jsem byl vždycky totální blbeček, že?" Zeptal se. Pořád kopal.
Nevěděl jsem, co mu na to mám říct.
Taky mlčel. Měl skousnutý ret a kopal. Kopal si svůj vlastní hrob.
"Proč mys-" Chtěl jsem odpovědět otázkou.
"Kdybych tě poslechl…" zabořil lopatu do hlíny. Ruce měl od kopání zkrvavené, i když ve vrstvě, kde byl, už půda nebyla tak zamrzlá. "Kdybych tě jako poslechl a nesmál se tvým varováním…"
"Pol-"
"Nemusel jsem tady být!" Zakřičel tiše sám na sebe. Nejspíš, aby tou sebelítostí neudělal radost mému nadřízenému. "Nikdo z nás." Podíval se po svých zničených lidech. Ticho v našem rozhovoru vyplňoval smích Sovětů a bolestné hekání Poláků.
Podíval jsem se do země. Viděl jsem své tmavě hnědé boty naproti jeho promrzlým bosým nohám.
"Tohle jsem totálně zvoral…" Byl naštvaný. Na sebe, na Rusko…
Co jsem mohl říct? Co byste řekli člověku v takové situaci? Že ho litujete? Ne. Že to bude lepší? To rozhodně ne. Co jsem mohl dělat? Má předpokládaná panika se začala dostavovat, ale já se snažil ji co nejvíce potlačit.
"Jakože vážně zvoral…" Opřel se o lopatu a sklonil hlavu.
Prostě jsem nemohl propadnout panice. Co by mu zbylo? Jen pocity viny a zoufalství.
"Lit?" Najednou zněl tak zranitelně. Od jeho tváří, na které přes blonďaté vlasy nešlo vidět, začaly padat křišťálové slzy trpícího národa. "Já mám strach, Lit."
Opravdu jsem netušil, co dělat. Poláci kolem se po něm sem tam zvědavě podívali, ale neměli ani nervy ani sílu vidět svůj národ takhle zničený. Tohle Polsko určitě nechtěl. Nechtěl jim dělat další starosti vlastním stavem.
Položil jsem mu konejšivě ruku na rameno. Na víc jsem se nezmohl. Dost rychle moji ruku setřásl, jak se prudce narovnal, popadl lopatu a pokračoval v kopání.
"Mám na tebe prosbu, Lit."
"Ano?"
"Já vím, že toho po tobě chci jako hodně, ale" jeho pohled opět plný nevraživosti utkvěl na Sovětech. "než aby někdo z nich, chci, abys mě zabil ty."
Co?
Mé rty se zasekly u sebe a nemohl jsem s nimi pohnout. Mé oči byly skleněné a tupě zíraly před sebe. Mé srdce se zastavilo.
Polsko si mě s nadějí prohlížel, potom si povzdychl a kopal dál.
"Dobře…" Odpověděl jsem nepřítomně.
Polsko se usmál.
Právě jsem mu řekl, že ho zabiju? A on se na mě za to usmál? Můj život mi začal připadat jako jedna zvrácená tragédie. Vždyť to přece nešlo! Nedokázal jsem namířit zbraní na svého přítele. Prostě ne. Ne! Dělalo se mi špatně. Stáhlo se mi hrdlo, zamrzl jsem a nemohl jsem se pohnout. A k tomu všemu jsem na svých zádech cítil pohledy Sovětů a převážně pohled Ruska. A já se stále díval na svého přítele, jak kope.
"Víš, půlroku jsem byl zavřený. Byla tam zima, jídla nám dávali málo a bylo jako fakt hnusný. Celou dobu jsem přemýšlel, jak se asi máš…" Stále pracoval. S úsměvem.
Mlčel jsem. Připadal jsem si uboze.
"Ještě jsem ti nepoděkoval."
"Hm? Za co?"
"Díky, žes mě jako varoval." Široce se na mě usmál. "A promiň, že jsem tě neposlouchal." Jeho úsměv posmutněl. Rozkašlal se.
Začal jsem si rozepínat uniformu, abych mu alespoň něco na zahřátí mohl půjčit, ale zastavil mě.
"Tohle bych si na sebe jako nikdy nevzal!" Zatvářil se uraženě ale usměvavě. "A navíc… Já dneska stejně umřu." Tahle slova mě děsila. Věděl jsem to, ale při rozhovoru s ním jsem na to dokázal zapomenout.
"Věděl jsi, že spousta z nich ani nejsou vojáci?" Porozhlédnul se po svých lidech. "Prostě jsem je nedokázal ochránit…" Podíval se na mě. "Postarej se o ně, Lit." Měl v očích slzy. "O ty, co přežili."
Chtěl jsem něco říct, ale moji snahu přerušil řev Sovětského vojáka. Řev oznamující konec práce. Řev, nařizující pohřeb. Ani jsem si nevšiml, že už ten hrob byl tak hluboký. Vyčerpaní Poláci se snažili vyškrábat nahoru. Vylezl jsem a podal Polsku ruku, abych mu pomohl. S úsměvem ji přijal. Byl to jeho poslední úsměv, který jsem viděl.
Byl jedním z těch, kteří zůstali u okraje svého hrobu. Měl umřít mezi prvními, aby si s ním Sověti nemuseli už dál dělat hlavu. Poláci ani nemohli tušit, kdy přijde jejich poslední vteřina. Stáli zády k nám. Zamířil jsem, stejně jako všichni ostatní kati dnešní popravy. Něčí výstřel oznámil začátek masakru.
Ozvaly se první výstřely, které kradly život. Všem bylo jedno, že by to mělo být jednotné. Všichni si tuhle popravu užívali po svém, jen já jsem nedokázal stisknout spoušť. Jen jsem vyděšeně sledoval svého přítele odsouzeného k smrti, jak sebou při každém výstřelu trhá. Nedokázal jsem to. Snažil jsem se. Nešlo to.
No tak! Musíš ho zabít, než vystřelí někdo jiný! Bylo to jeho poslední přání! To poslední co po tobě chtěl. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe…
"Lit!" Jeho hlas zněl tak nešťastně. Ani nevím, jak jsem ho mohl přes veškerou palbu slyšet tak jasně a zřetelně. "Prosím! Už nechci slyšet jediný výstřel!"
Stiskl jsem spoušť. Ozval se výstřel tak vzdálený, že musel být až neskutečný. A přesto zbarvil vlasy Polska doruda. Přesto se ta střela stala tím posledním, co můj nejlepší přítel cítil. Viděl jsem všechno. Polsko, jak dostal ránu, i jak jeho bezvládné tělo spadlo do hrobu a stalo se jen další prázdnou schránkou, která padla za oběť krutosti Sovětského Svazu. To všechno za doprovodů rozbíjejícího se skla znějícího jen v mé hlavě.
Já tam jen stál, jako tělo bez duše. Jako bych byl jedním z mrtvých. A přitom jsem byl stále naživu.
"Polský národ není tak slabý, chlapče." Pronesl směrem ke mně jeden starý zajatec. "On se vrátí." Usmál se na mě a zařadil se mezi další odsouzence čekající na smrt na okraji svého nového hrobu.
Měl pravdu. Zabil jsem svého nejlepšího přítele, ale to neznamenalo, že už ho nikdy neuvidím. Pokud tu bude jeho lid, vrátí se. Pokud Poláci budou chtít svobodu, vrátí se pro ně. "Polský národ není tak slabý." Zopakoval jsem si a tiše poděkoval tomu staříkovi. Mé díky se ztratilo v roušce dalších výstřelů.
Nevím, kolikrát jedna z mých kulek uzmula Polský život. Nevím. Přestal jsem to počítat. Přestal jsem se v duchu omlouvat. Koho moje omluvy zajímaly? Nikoho. Jen jsem se jimi snažil zmírnit vlastní výčitky svědomí.


"Polský národ není tak slabý…" Ve vzduchu byla cítit krev mísící se s hlínou zasypávající mrtvá těla. Vytáhl jsem fotku patřící jednomu z mrtvých vojáků a pořádně si prohlédl usměvavou rodinu. "On se vrátí…" Na fotografii dopadlo pár slaných kapek. Přitiskl jsem si ji k hrudi. "Musí…"



Poznámky nakonec:
Katyňský masakr
Roku 1940 bylo povražděno zhruba 22 000 Polských zajatců vězněných Sovětským Svazem. Kromě vojáků mezi nimi byli i osadníci, podnikatelé, kněží a příslušníci inteligence. Sovětský svaz tento svůj hrůzný čin dlouho tajil, takže rodiny mrtvých neměli o jejich osudech ani ponětí. Již v roce 1943 byly Německými vojáky objeveny první hroby. Sověti se přiznali až roku 1990.
Omlouvám se za jistou historickou nepřesnost. Litva se stala součástí Sovětského Svazu až necelého půl roku po této události.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 5. ledna 2015 v 20:17 | Reagovat

Čte se to celkem hezky :)) přečtu si i první dvě části :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama