Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Poslední přání (Část 2.)

5. ledna 2015 v 20:04 | Yu-chan |  Hetalia
Mít strach o přítele, když netušíte, co s ním je, je normální.
Přestával doufat, že ho ještě někdy uvidí a když už se s tím pomalu smířil, přišla událost, která mu dovolila se opět potkat se svým nejlepším přítelem. Ten ho požádal o něco, co by si Litva nedokázal ani představit. Dokáže splnit jeho přání?
Postavy: Litva, Polsko, Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko


O několik měsíců později
Už to bylo skoro půl roku. O Polsku jsem od té doby neslyšel, když nepočítám ty občasné poznámky Ruska. Co chvíli mělo začít jaro. Venku už ani nebyl sníh, jen občas slabá bílá pokrývka a stále příšerně mrzlo. Ale já jsem byl v teple a v pohodlí něčeho, čemu jsem měl říkat domov. I když jeho přítomnost byla svým způsobem chladnější, než ta nekrutější zima.
Utíral jsem prach v knihovně. Vypadalo to tu mírně opuštěně. Byla pravda, že sem poslední dobou nikdo nechodil. Občas možná Ukrajina nebo Bělorusko, protože na ty měl jejich bratr nejmenší nároky. My ostatní jsme většinou měli práce nad hlavu. Dnešek byl naštěstí o něco volnější. Všichni jsme mohli být v teple a v klidu.
Otevřel jsem okna, abych měl kam vyklepávat prachovku. Opatrně jsem zbavil prachu každou knížku v místnosti, jednotlivé poličky i staré odkládací stolky. Trvalo to dlouho, ale vypadalo to, že teď už bylo vše v pořádku. Ještě jednou jsem si vše zblízka prohlédl.
Než jsem opustil knihovnu, pozavíral jsem okna. Byla tam teď příšerná zima, ale s tím jsem měl počítat. Snad kvůli tomu nebudu mít problém. S prachovkou v ruce jsem se vydal chodbou ke kumbálu. Když jsem míjel telefon, na chvíli jsem se zastavil a prohlédl si ho. Povzdychl jsem si a šel jsem dál.
Snahu se mu dovolat jsem vzdal už před několika týdny. Navíc, jsem si jistý, že si Rusko mých neúspěšných nočních telefonátů několikrát všiml. Míval jsem pocit, že mě někdo sleduje… Ale nikdy mi k tomu nic neřekl. Možná jsem ho zklamal tím, že jsem s tím přestal. Jistě to pro něho byla náramná zábava, sledovat, jak prosím telefon, aby nás spojil.
Uklidil jsem prachovku na její místo a podíval se do chodby na hodiny. Čas mi poslední dobou plynul tak pomalu… Zdálo se mi, že už v tomhle domě dělám poskoka nejmíň dvacet let. Měl bych jít na oběd. Bylo tu zvykem obědvat společně, přestože většinou panovalo naprosté ticho. Asi to tak bylo lepší. Stejně se u jídla nemá mluvit, a když už jsem s ním musel sedět u jednoho stolu, alespoň jsem nemusel nic říkat.
Když jsem došel do jídelny, jediný, kdo chyběl, byl Rusko. Všichni ostatní už seděli na svých místech a čekali. Posadil jsem se taky. Netrvalo dlouho a dorazil i poslední člen této domácnosti. Ze dveří se na nás mile usmál. Ne, že by se někdy tvářil jinak. Došel k jediné volné židli a posadil se, jako obvykle, do čela stolu. Teprve potom začala Ukrajina každému z nás postupně nalévat polévku.
"Omlouvám se za zpoždění." Ozval se Rusko, když Ukrajina plnila jeho talíř šči. "Měl jsem něco neodkladného na práci."
Estonsko nasadil výraz, kterým mu dával najevo, že to nevadí. Jeho herecké schopnosti bych chtěl mít.
"Bolí tě hlava, Lotyšsko?" Pronesl nevinným tónem k mému sousedovi. Teprve teď jsem si všiml, že se celou dobu držel za hlavu.
"N-no…" Soukal ze sebe Lotyšsko mírně koktavým hlasem. "Ano… Trochu…"
"Měl bys víc pít." Napomenul ho Rus.
"Asi máte pravdu." Přitakal tiše.
Určitě ho Rusko zase tlačil do země. Nikdy nebyl dobrý ve skrývání strachu. Nejspíš proto byl cílem Ruska právě on. Raději jsem situaci u stolu ignoroval, a když si Ukrajina konečně sedla ke svému talíři, začal jsem jíst. Hodnou chvíli nebylo slyšet nic jiného než cinkání, jak lžíce naráželi do talířů. Vytvářelo to napjatou atmosféru. Aby taky ne, když se polovina obědvajících bála cokoliv říct, aby něco nezkazila.
"Mám pro tebe práci." Ještě jsem ani nestihl dojíst tu zvláštně vypadající avšak kupodivu dobře chutnající zelenou polévku.
Rozhlédl jsem se po ostatních. To bylo na mě.
"Ano?" Zeptal jsem se a přestal jsem jíst. Jen jsem v ruce držel lžíci, i když v mém talíři ještě trocha zbyla. On už měl talíř prázdný.
"Zítra pojedeš se mnou do Katyně." Jeho dětský tón zněl děsivě. Už jen představa, že bych s ním měl někam jet, se mi nezamlouvala.
"Samozřejmě." Neměl jsem v plánu odporovat jeho rozkazům. Dojedl jsem polévku a položil lžíci. Jediný, kdo ještě jedl, byl Estonsko, ten dojedl vzápětí po mně.
Bělorusko se zvedla a začala odnášet talíře, zatím co Ukrajina začala jednomu po druhém servírovat další chod.
"O co se jedná?" Zeptal jsem se po delší odmlce. Vlastně jsem to vědět nechtěl, ale odpovídat mu jednoslovně ve mně vyvolávalo nepříjemný pocit, jako bych ho těmi krátkými odpověďmi mohl naštvat, což by mi vůbec nevadilo, nebýt jeho postavení vůči mně.
Na tuhle otázku evidentně čekal. "Jen taková triviálnost." I z jeho hlasu se dala poznat šířka jeho úsměvu. Od ucha k uchu. "Poprava polských zajatců." Jeho tvář potemněla a jeho úsměv teď konečně alespoň trochu připomínal úsměv šílence, kterým byl.
Zaskočilo mi. Přiložil jsem si ruku k ústům a rozkašlal se. Zaslechl jsem vyděšený nádech Lotyšska. Estonsko naproti mně se snažil tvářit, jakoby nic, ale i mezi kašlem jsem zpozoroval krátký ustaraný škleb, který zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Když se mi konečně podařilo vydávit malý kousek jídla zpátky do pusy, spolkl jsem ho, tentokrát pořádně, a sáhl jsem po své sklenici vody. Celou tu dobu to pozoroval. S tímhle národem vážně nebylo něco v pořádku.
Položil jsem sklenici zpět na její místo a zhluboka se nadechl. "Chápu…" Opět jsem uchopil příbor. Zcela jasně se i s mýma rukama třásl. "Bude mi potěšením skoncovat s nepřáteli Sovětského svazu." Usmál jsem se.
Všem u stolu bylo jasné, že můj úsměv byl falešný. V očích jsem měl strach a můj hlas už během té věty zakolísal nachystaný odejít a jen tak se nevrátit. Lotyšsko začal jíst rychleji, Ukrajina se snažila dívat kamkoliv jinam, jen ne na mě nebo na Rusko a Bělorusko si uraženě odfrkla. Určitě by byla nadšená, kdyby tahle úloha připadla jí. I ona dokázala být děsivá, ale jenom tehdy, když byl poblíž její bratr.
Co jsem to právě řekl? Že mi bude ctí zabíjet Poláky? Jak jsem mohl?! Jsem takový zbabělec!
"To jsem rád." Usmál se Rusko spokojeně. Udělal, co chtěl a při rozhovoru se mnou se náramně bavil. Pustil se do jídla.
Já už nic neříkal. Nemohl jsem, i kdybych chtěl. Přes mé stažené hrdlo jen těžko procházela jednotlivá sousta, která stejně nepřicházela moc často. Nemohl jsem jíst. Nechtěl jsem. Neměl jsem chuť.
Rusko vstal od stolu první. "Skvělý oběd." Pochválil své sestry. "Máš po zbytek dne volno, Litvo." Otočil se ještě na mě, než odešel.
A pak bylo zase ticho. Všichni kromě mě už byli po jídle, jen Lotyšsko ještě dojídal zbytky. Já měl na talíři více než polovinu. Ukrajina vstala a začala sbírat talíře.
"Já to udělám." Přerušil ji Estonsko. "Vy jste dnes vařily."
"Ale máš dost jiné práce." Ukrajině se ten nápad nezamlouval. "Zvládnu-"
"To je v pořádku." Usmál se. "Většinu jsem už stihl a tady ten stejně bude jíst ještě dlouho." Podíval se na mě. Jeho úsměv se zmenšil.
Ukrajina se s ustaranou tváří párkrát střídavě podívala na mě a na Estonsko. Potom poděkovala a odešla za svou sestrou, která se už stihla vytratit z jídelny.
Zůstali jsme tu jen my tři. Baltské státy. Lotyšsko, který si mě prohlížel neschopný jediného slova, Estonsko umývající nádobí a já se skoro plným talířem.
Nepřítomně jsem hleděl do svého jídla. Hlavou se mi míhaly nejrůznější myšlenky, ale všechny patřily ke stejnému tématu. K zítřku. K nebohým zajatcům Sovětského Svazu. K Polsku.
"Myslíte, že je mezi nimi?" Přehlušil jsem svojí otázkou zvuk tekoucí vody.
Oba mlčeli. Určitě chtěli říct, že tam není, ale nemohli… Nemohli my tvrdit něco, co si sami nemysleli.
Není tam. Určitě tam není. Je někde schovaný a čeká, než to přejde. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem věřil, že Polsko nepadl do zajetí. U Německa by na tom, hádám, nebyl o moc líp.
A i kdyby tam přeci jen nebyl, vraždit jeho lidi bylo samo o sobě příšerné! Vzpomněl jsem si na to, co jsem před chvílí řekl.
"Bude mi potěšením skoncovat s nepřáteli Sovětského svazu."
Bylo mi ze sebe špatně. Odsunul jsem talíř.
"Už nebudeš?" Zeptal se Lotyšsko a opatrně natáhl ruku k mému talíři.
Zavrtěl jsem hlavou. Lotyšsko uklidil moje zbytky a nádobí odnesl Estonsku na umytí. Můj pohled byl stále zabodnutý do stolu.
"Dáš si čaj?" Ptal se Estonsko, když si utíral ruce od mytí nádobí.
"Ne." Odmítl jsem. Chtěl jsem ještě dodat poděkování, ale neměl jsem na to sílu.
Zvedl jsem se od stolu. Ani jsem nezasunul židli a zamířil pryč. Nechal jsem dva mlčící státy v tiché místnosti. Mohl jsem jim alespoň něco říct… Ale oni určitě chápou, že je mi mizerně. Koneckonců Rusko byl i jejich nadřízený. Věděl jsem, že mě litovali, ale na druhou stranu byli rádi, že nejsou v mé kůži. Taky bych byl rád.
Praštil jsem rukou do zdi. Zrovna, když jsem si myslel, že jsem se přes špatné představy ohledně osudu Polska dostal, mi Rusko musel říct tohle. Bylo to tu zase. Obavy. Strach. Smutek. Ale tentokrát v mnohem větší míře. Vždyť jsem ho možná měl další den vidět umřít! Žaludek se mi stáhl ještě víc, a to jsem myslel, že už to nejde. Na mého nejlepšího přítele čekala natěšená smrt.
Takhle to dál nešlo. Musel jsem se nějak zbavit těch myšlenek. Práce. Když budu pracovat, nebudu mít na obavy tolik prostoru. Nestihl jsem se ani rozhodnout, co bych mohl dělat, když…
"Pročpak tu tak postáváš?" Ozval se za mnou ten hlas. Opravdu jako hlas zvědavého dítěte.
"Já?" Otočil jsem se na něj s tichým smíchem plným strachu. "Zrovna jsem si říkal, že bych mohl třeba vydrhnout schody, nebo-"
"Neříkal jsem ti, že máš volno?" Zeptal se, aniž by doposlouchal, co jsem se snažil říct.
"Já vím, ale-"
"Nechci, abys pracoval." Na jeho dětské tváři se na malý moment objevil vážný výraz. "Jdi si lehnout, nebo se třeba projít. Musíš být na zítřek odpočatý." Úsměv se zase vrátil.
Mlčel jsem. Takže se mám topit ve svých myšlenkách dle jeho přání.
"Relaxuj." Prošel kolem mě, u toho mě poplácal po rameni, jako bychom byli přátelé.
Chvíli jsem tam stál a slepě koukal do míst, kde byl před chvílí on. Ještě jsem se otočil, abych se ujistil, že už tu nebyl.
Opřel jsem se o zeď a schoval si obličej do dlaní. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Přejel jsem rukama po obličeji a zajel si prsty do vlasů. Lehnout jsem si jít nemohl… Kdybych se snažil číst, stejně by se mi nedařilo.
Odrazil jsem se od zdi a rychle vyrazil do pokoje, ve kterém jsme spávali. Otevřel jsem skříň za doprovodu vrzajících zvuků. Popadl jsem svůj ošuntělý černý kabát, své rukavice, vzal si pevné boty a vyrazil jsem ven.
Procházka mi mohla jen prospět. Když už jsem nemohl pracovat, potřeboval jsem pohyb. Zavřel jsem za sebou dveře a nadechl se čerstvého ruského vzduchu. Zabořil jsem ruce do kapes kabátu a vyrazil.
Dům Ruska stál osamocený nedaleko Moskvy. Možná na to nevypadal, ale měl rád svůj klid a velkoměsta nebyla nic pro něj. K silnici to odsud bylo možná pět set metrů. Já mířil na opačnou stranu. Za poli místních zemědělců byl les.
Šel jsem. Mé kroky se stále zrychlovaly, až se proměnily v běh. Jako bych se snažil utéct. Od Ruska, od tohohle domu, od zítřka, od války, od všeho. Běžel jsem. Přeběhl jsem zbývající úsek polí a doběhl do lesa, ale ani tam jsem se nezastavil a utíkal dál. Nemyslet, rozrážet při běhu chladný vzduch, to bylo vše, co jsem chtěl. Můj rozepnutý kabát za mnou mírně vlál.
Nejspíš bych se nezastavil, kdybych nezakopl o kořen jednoho ze stromů. Lesem se ozval krátký překvapený výkřik, když se moje noha zasekla a já dopadl na zmrzlou zemi.
"Au…" Ještě na zemi jsem se chytil za ruku a prohlédl si svůj loket, který se při pádu dostal tak nešikovně přímo pod moje tělo.
Kabát byl na tom místě roztrhnutý, košile pod ním jen špinavá. Loket byl určitě odřený, ale nebylo to nic vážného. Převalil jsem se na záda a podíval se na chmurné jarní nebe, které bylo vidět mezi jehličím jednotlivých stromů. Bylo šedé.
Ještě jsem se vydýchával po běhu. Nejraději bych tam zůstal ležet a umrzl. Tady mě stejně v nejbližší době nečekalo nic pěkného. Katyň… Válka…
Tady možná mohlo být všechno v pořádku, ale moje problémy byly často daleko ode mě. To, že jsem nevěděl, co je s Polskem. To, že na západě zuřila válka. Sovětský svaz sice podepsal s Německem dohodu o neútočení, ale nevěřil jsem, že se mi tahle válka vyhne. Tuhle zemi zajisté čekalo něco příšerného. Válka se vás vždycky nějak dotkne, třeba nepřímo.
V lese vládlo naprosté ticho. Jediné, co bylo slyšet, byly mé hluboké nádechy a výdechy. Ne. Nemohl jsem tam zmrznout, ať už si pro mě osud chystal cokoliv. Neměl jsem jistotu, že mého přítele opravdu čeká smrt. Pořád tu byla naděje, že je v bezpečí, i když byla naprosto minimální. Šance, že mě čeká jen masakr jeho lidu a ne i jeho samotného.
Posadil jsem se. Všechno to přemýšlení o zítřku mě děsilo, přestože jsem se snažil nějak uklidnit. Ať jsem se na to podíval jakkoliv, nikdy jsem nenašel nic, co by alespoň trochu nepřispívalo zešílení. Vždyť zabíjet své přátele či lidi pro ně důležité je šílené. Už jen to slovo "zabíjet" se mi nelíbilo.
Praštil jsem zatnutou pěstí do země. Hlína byla tak zamrzlá, jako bych mlátil do betonu. Ignoroval jsem bolest, která teď sužovala moji ruku, a prohlédl si její dlaň skrytou v rukavici. Jak jsem se vlastně dostal do téhle situace? Co se stalo, že teď podléhám Rusku? Byl jsem zbabělec, to se stalo.
"Přestaň od svých problémů utíkat." Zašeptal jsem do tichého lesa. Měl bych se ke svým starostem začít stavět čelem a ne se pořád schovávat jako malé a nezodpovědné dítě. Vyšvihnul jsem se na nohy. Trošku jsem zasyčel, když mě jedna z nich zabolela. Byl to jen následek toho pádu. Nic jí nebylo. Oklepal jsem se od případné špíny a vyrazil zpět k domu.
Najednou jsem si připadal jistější. Můj žaludek už nebyl tak sevřený a ruce už se tolik neklepaly. Nebudu se pořád nechávat zahánět do kouta. Nebudu se nechávat tolik sužovat tím, čím mi hrozí. Pořád mám naději. Naději, že zítřek nepřijde. Naději, že tam není. Že uteče. Že bude v bezpečí.
Nebyl jsem vždycky takový zbabělec, jako teď. Bývaly doby, kdy jsem Rusko litoval. Kdy jsem byl silný i já sám a zachraňoval jsem. Nebudu se nechávat zastrašovat dlouhánem s traumaty z dětství.
Přešel jsem zamrzlá pole a došel ke starému domu, ve kterém jsem bydlel. Ve dveřích jsem potkal Rusko.
"Kdepak jsi byl?" Ptal se zvědavě, když jsem na něj jen koukal a nic neříkal.
Ani nevím, co jsem mu vlastně odpověděl. Prostě jsem plácl nějakou pitomost o relaxační procházce a bez dalších předstíraných milých slov se kolem něj protáhl a došel do našeho pokoje. Pouklízel jsem všechno teplé oblečení a zůstal jen v domácím. Ani Lotyšsko, ani Estonsko tu nebyli. Měli určitě dost práce včetně té mé, která na někoho zůstat musela.
Čas ubíhal neskutečně pomalu. Každá vteřina, která mě míjela, se snažila uvrhnout mě do zoufalství. Tohle jsem si nesměl nechat líbit. Na zoufalství jsem měl vyhrazený prostor další den. Dnes jsem musel ukázat, že se nenechám jen tak zlomit.
Vyrazil jsem na místo, kde jsem mohl něco dělat a stále se to dalo nazvat odpočinkem. Někam, kde mi můj nadřízený nemohl nic vytknout. Do knihovny. Potřeboval jsem něco víc, než jen průměrnou četbu, se kterou se spokojí každý druhý čtenář. Něco, co mě vtáhne natolik, aby mé myšlenky neměly tendence odskakovat k jiným tématům. Možná nebylo správné zamést problémy jen tak pod koberec, ale bylo to jen na chvíli. Tenhle den byl možná poslední, kdy se mi mohlo podařit přežít bez špatných myšlenek.
Otevřel jsem dveře. V místnosti bylo ještě trochu chladno, jak jsem tu předtím větral. Podíval jsem se na jednu z nejhornějších poliček poblíž okna. Byla tam. Zavřel jsem dveře, došel k polici a natáhl ke knize ruku. Vytáhl jsem ji a přejel dvěma prsty po jejím hřbetu. Byla stará. Narazil jsem na ni při dnešním úklidu. V tu chvíli jsem ji hned vyhnal z hlavy, protože jsem si myslel, že na její čtení nebudu mít vůbec čas, ale nakonec je ho možná až moc. Stránek sice nebylo tak málo, aby se daly přečíst za jedno odpoledne, ale ani to mě neodradilo.
Posadil jsem se do křesla nejblíž k oknu a otevřel knihu na první straně. Začal jsem číst. Je to zvláštní, když někoho něco baví, utíká mu čas rychleji. Řekl bych, že mě ta četba opravdu bavila, ale čas se stejně vlekl jako na popravu. Na popravu, kde jsem měl hrát roli popravčího. I přes to se mi nějak dařilo nemyslet. Občas jsem měl v hlavě tak prázdno, že jsem si musel část textu přečíst i několikrát, abych pochytil, o co se vlastně jedná. Ale nevadilo mi to. Dokud tam bylo prázdno, byl jsem spokojený. Dokud jsem netrpěl pod nátlakem špatných myšlenek, stačilo mi to.
Trvalo to dlouho, ale po nějaké době mi začalo docházet, že na text špatně vidím. Stmívalo se. Mohl jsem si zařídit světlo, ale neudělal jsem to. Schoval jsem rozečtenou knihu zpět na její místo. Kdo ví, co jsem měl v plánu dělat pak. Možná jen bloudit domem jako duch bez lepších věcí na práci.
Rusko jsem při své bezcílné procházce po domě díkybohu nepotkal. Ale ještě mě dnes čekala jedna věc, kdy jsem s ním musel být. Večeře. Byl jsem plně rozhodnutý ji přetrpět s úsměvem a všemi těmi prosovětskými řečičkami kolem toho. Když Estonsko je tak skvělý herec, já to zvládnu taky.
Mohlo být tak šest hodin. Večeře bývala kolem sedmé, takže jsem měl ještě čas, ale neměl jsem náladu ho nijak zaplňovat, což asi nebyl dobrý nápad. Nechtěl jsem propadnout panice. Ne dřív, než zítra.
Došel jsem ke vchodu a podíval se na hodiny. Šest hodin, dvacet sedm minut. Času jsem měl dost a vůbec jsem neměl hlad. Začínal jsem přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad. Hrát poslušnou loutku a tancovat, jak Rusko píská. Nejspíš to pro mě byla nejbezpečnější cesta, sice zbabělá, ale proč bych měl přidělávat problémy sám sobě? To já budu ten zbabělec. To já budu ten, kdo tím bude nejvíc trpět. I když by to, co během této taktiky řeknu, mohlo být považováno za zradu mého nejlepšího přítele. Přesně tak. Byl jsem zrádce.
Po chvíli postávání jsem si ještě jednou zkontroloval čas. Šest hodin, třicet dvě minuty. Zbývalo mi zhruba půl hodiny. Měl jsem čím dál menší chuť cokoli sníst, ale být o hladu by mi nijak neprospělo. Nechtěl jsem utíkat od problému. I když by se to tak mohlo zdát, neschovával jsem se před svými starostmi o Polsko. Možná v tom hrála roli jistá sobeckost, ale já chtěl jen nechat zítřejší problémy zítřku. Nevěděl jsem, jak dlouhou dobu budu ještě muset přetrpět v tomhle domě. Nechtěl jsem trpět víc, než jsem musel.
"Večeře!" Prolétl domem Ukrajinin hlas.
Podíval jsem se na hodiny. Šest hodin, třicet pět minut. Dnes tedy byla večeře dřív. Neochotně jsem vyrazil k jídelně. Zatím tam byla jen Ukrajina. Usmál jsem se na ni, bez jediného slova jsem se posadil na své místo u prostřeného stolu a čekal, než se postupně přitrousí i zbytek domácnosti.
Všechna místa už byla obsazená, až na jedno. A tentokrát výjimečně nebyl ten, kdo chyběl, Rusko. Prázdná židle byla Estonska. Možná neslyšel. Ukrajina se začala nervózně ošívat. To ticho očekávající příchod posledního bylo trochu děsivé. Rusko měl stále stejný úsměv, ale kdo ví, nad čím přemýšlel.
Nakonec se objevil ve dveřích, trochu udýchaný. "Omlouvám se." Říkal, když usedal ke stolu.
"V pořádku." Rusko se usmál jeho směrem a pak se podíval na Ukrajinu, aby jí naznačil, že může začít nabírat jídlo. V jeho hlase jsem neslyšel žádný postranní úmysl Estonsku něco provést. Zvláštní. Musel mít nějakou speciální práci.
Poděkoval jsem Ukrajině za jídlo a chytil jsem příbor. Pořád jsem neměl hlad, ale nutil jsem se jíst. Jedl jsem pomaleji než ostatní, ale ne tak pomalu, jako u oběda.
"Zařídil jsi vše?" Zeptal se Rusko po několika minutách krásného ticha.
"Ano." Odpověděl Estonsko sotva spolkl, co si zrovna nabral do pusy. "Vše šlo hladce."
"To mě těší." Zasmál se Rus a dál si hleděl svého talíře.
Skoro jsem nevěřil, že by mi ta večeře mohla projít tak hladce. Nic mi neřekl. Snad se na mě ani nepodíval. A já mohl v klidu jíst, aniž bych na sobě cítil jeho pohled.
Na talíři už mi moc nezbývalo, když Rusko dojedl, zvednul se od stolu a poděkoval za jídlo. "Hlavně se dobře vyspi." Usmál se mým směrem.
"Samozřejmě." Odpověděl jsem mu s tím nejširším úsměvem, který jsem dokázal zahrát, než odešel. Vůbec se mi moje přetvářka nelíbila.
Dojedl jsem, poděkoval Ukrajině a vyrazil do našeho pokoje. Lotyšsko tu už byl. Myslel jsem si, že má ještě nějakou práci. Nedíval se na mě. Asi nevěděl, co mi má říct. Zrovna jsem otevřel pusu a chtěl se na něco zeptat, když do pokoje vešel i Estonsko.
"Litvo…" Tvářil se nešťastně.
"Cos dneska zařizoval?" Zeptal jsem se ho z čisté zvědavosti.
Chvíli mlčel. "Zjišťoval jsem, jestli je na zítřek vše připravené a zajišťoval poslední drobnosti…"
"Aha…" Opřel jsem se o zeď a podíval se z okna. Stejně jsem venku nic neviděl. Byla tma.
"Myslím, že tam bude." Řekl po dlouhé chvíli ticha.
V ten moment jsem měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Udeřilo tak silně, jakoby vybouchlo. A potom se zastavilo. Estonsko měl určitě pádný důvod si to myslet.
"Proč myslíš?" Ptal jsem se, i když jsem vlastně nic slyšet nechtěl. Ale ta kapička naděje, co ve mně zůstala, nechtěla zmizet.
"Slyšel jsem je, jak se o tom baví…"
"Koho "je"?" Ptal jsem se rozklepaným hlasem. Můj pohled spadl od okna k podlaze.
"Vojáky, důstojníky, stratégy… Ty lidi, se kterými jsem se dnes sešel."
"Co říkali?" Podíval jsem se na něj.
Mlčel s pohledem zabořeným do země.
"Co říkali?" Zopakoval jsem otázku pevněji.
Možná si hrál na němého. Kdo ví.
"Co říkali?!" Tentokrát už jsem zakřičel a bylo mi jedno, jestli mě Rusko uslyší. Jestli bude mít jistotu, že mě to, co dělá, ničí. Lotyšsko sebou trhl.
"Že se musí s tou Polskou špínou vypořádat…" Řekl.
Nechápal jsem. Tohle přece nebyl žádný důkaz, že tam bude.
"Že se nemůžou dočkat, až bude ten nicotný národ ležet mrtvý promáčený jak svojí tak krví svého lidu."
Němě jsem otevřel pusu. Jako bych chtěl odporovat. Jako bych na něj chtěl zařvat, že to nic neznamená. Nemohl jsem. Teď se vypařila i ta poslední kapka naděje, která mi zbývala.
"Ale pořád nemůžeme na sto procent vědět, že-"
"Přestaň." Přerušil jsem šeptem útěchy Estonska.
Pokojem zavládlo mlčení. Trapné ticho. Nešťastné ticho. Mohli jste tomu říkat, jak jste chtěli, ale stále to bylo ono nepříjemné ticho. Ticho, ve kterém se topily tři bezmocné národy.
"Díky." Zašeptal jsem. Oba mí společníci se na mě podívali. "Díky, že jsi mi to řekl." Podíval jsem se Estonsku zpříma do očí.
Uhnul pohledem a přisunul si brýle zpátky k očím.
"Jsem rád, že to vím už teď. Lepší, než dozvědět se to zítra." Smutně jsem se na něj usmál.
Koutky mi začaly cukat. Zaklonil jsem hlavu a začal se tiše smát. Byl to smích plný smutku. "Byl jsem tak naivní." Zakryl jsem si dlaní oči, aby nebyly vidět slzy, které se draly ven. "Tak zatraceně naivní."
Co jsem si myslel? Že tam nebude? Jak mě taková pitomost mohla vůbec napadnout? Vždyť to bylo nemožné, aby se tomu vyhnul. Teď jsem se mohl jenom smát sám sobě.
Lotyšsko a Estonsko se snažili koukat kamkoliv jinam, jen ne na mě. Asi jsem jim opravdu připadal jako blázen. Ruka mi sjela z obličeje a skončila podél mého těla. Ukázal jsem světu svoje zarudlé oči a mokré stopy, které se od nich táhly dolů po tvářích. Nakonec jsem se pláči neubránil.
To, co mě čekalo další den, bylo horší než jakákoliv válka, která zuřila všude kolem mě. Kdo by na mém místě nezešílel? Nikdo. Ani já jsem neměl pocit, že se tomu ještě dlouho ubráním. Zbytek večera už jsem jen stál opřený o zeď s tváří zkamenělou v umučeném úsměvu, kolem kterého se sem tam prokutálela slza, nevnímajíc zhola nic, co se dělo kolem mě.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama