close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Poslední přání (Část 1.)

5. ledna 2015 v 19:59 | Yu-chan |  Hetalia
Mít strach o přítele, když netušíte, co s ním je, je normální.
Přestával doufat, že ho ještě někdy uvidí a když už se s tím pomalu smířil, přišla událost, která mu dovolila se opět potkat se svým nejlepším přítelem. Ten ho požádal o něco, co by si Litva nedokázal ani představit. Dokáže splnit jeho přání?
Postavy: Litva, Polsko, Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko


Autorovy poznámky:
Tuhle povídku jsem měla rozpracovanou velmi dlouho. Asi tři čtvrtě roku. Už bych ji měla dávno hotovou, ale vzhledem k tomu, že jsem jistému skvělému spisovateli dovolila, aby napsal povídku na můj nápad a pak jsem si ji přečetla, mám to až teď. Dlouho jsem nevěděla jak psát a myslela si, že druhého autora nikdy nedoženu.

Nakonec vzniklo tohle. Povídka 10x delší než její původní verze. Doufám, že se bude líbit. :)

PS: Kvůli omezení znaků na blog.cz jsem nucena to sem dát na více částí. Snad to není moc velký problém. ^^



Přelom léta a podzimu. Za okny zpívali ptáci, kteří se začínali chystat k přesunu na jih. Za lepším… Bylo přirozené, že tu nechtěli zůstat, stejně jako každý rok. Tady bývaly zimy nejkrutější. Přesunul jsem svůj pohled od čerstvě umytých oken zpět ke tmavé tekutině ve svém hrnku. Napil jsem se. Tenhle čaj jsem měl rád a teď byla jedna z nejlepších příležitostí si ho bezstarostně vychutnat. Díkybohu nebyl doma. Po celé domácnosti panovala přívětivější atmosféra. Seděl jsem u stolu spolu se dvěma dalšími státy, které se ocitly ve stejné situaci. S Lotyšskem a Estonskem.
Sovětský Svaz, jo? To nás teď mělo spojovat. Nejen já, baltské státy, jeho sestry a on jsme měli tvořit jednu velkou mocnou zemi. Nic jsem proti tomu neměl. Jeho mladší sestra byla opravdu krásná a byl jsem rád, že s ní mohu bydlet v jednom domě. Navíc, dostal jsem se tak do bezpečí, které bych jako jedinec v téhle těžké době rozhodně neměl, i když jsem občas přemýšlel, jestli není nebezpečnější žít s ním pod jednou střechou, než vést válku proti celému zbytku světa. Vadilo mi, že jsem se stal zrovna jeho podřízeným. Toho vysokého chlapíka s usměvavou dětskou tváří. Ale zdání často klame. Za tou tváří se skrývala jen krutost. Nelidská krutost. I na národ byla příliš velká.
O něčem jsme mluvili, ani nevím o čem. Nebylo to jedno? Mohli jsme si s úsměvem na tváři povídat a nemít z něho strach. Alespoň na chvíli… Alespoň na chvíli s jeho nepřítomností mohli odplout i mé ostatní starosti. Bohužel, každá chvíle jednou skončí. I tahle musela. Její konec oznámilo prásknutí hlavních dveří. Byl zpátky.
Úsměv Lotyšsku okamžitě zmizel z tváře. Nejen jemu. Všichni jsme se automaticky zvedli. Lotyšsko opustil místnost, aby ho přivítal zpět doma. Pomohl jsem Estonsku nanosit nádobí do dřezu a otevřel jsem okna, abych vyvětral. Konvice už naštěstí byla prázdná a v hrncích zbyla jen trocha čaje, takže ho moc nazmar nepřišlo. Co nejrychleji jsem odešel z pokoje a nechal své svižné kroky přehlušit tekoucí vodu.
Mířil jsem k hlavním dveřím. Ihned se mi naskytl pohled na Rusko, který zrovna, jako obvykle, mírně shrbený s přiloženou rukou na jeho hlavě tlačil Lotyšsko do země. Co mu zase řekl? Doufal jsem, že se mu ho nepodařilo naštvat, že to Rusko dělá jen pro pobavení, což by mě vůbec nepřekvapilo.
"Vítejte zpět." Řekl jsem směrem k vysokému Rusovi s vírou, že neprokoukne můj falešný úsměv.
"Ahoj, Litvo." Otočil ke mně svůj usměvavý obličej. Jeho ruka stále tlačila na hlavu již tak dost nízkého Lotyše.
Co říct? Nenapadalo mě nic. Neměl jsem s ním o čem mluvit. Při pohledu na jeho úsměv se mi do mysli zase začali přimíchávat starosti. Tu největší jsem okamžitě zahnal. Před ním jsem se o takové věci starat nemohl. "Jdu říct Estonsku, ať postaví na čaj." Vysoukal jsem ze sebe nakonec, otočil se k němu zády a vyrazil zpět.
"Už jsem to udělal." Vynořil se obrýlený obličej ze dveří. Zřejmě už ho šel také přivítat. "Jak jste se měl?" Pronesl s výborně hraným úsměvem směrem k Rusku.
"Skvěle." Bělovlasý se narovnal a spustil ruku z malého národa, ten si okamžitě přiložil k hlavě obě ruce. Bylo vidět, že ho to bolelo. "V Polsku bylo nádherně."
Ztuhl jsem. Největší z mých starostí se opět přikradla do mé hlavy. "Omluvte mě." Řekl jsem bez emocí a v rychlosti se vydal dál chodbou. Cítil jsem na svých zádech jeho pobavený avšak stále stejně vypadající pohled a cítil jsem ho do té doby, než jsem mu zmizel z očí za rohem.
Rusko vpád do Polska plánoval už nějakou dobu. Nevěřil jsem tomu a doufal jsem, že k tomu nedojde. Volal jsem mu… Varoval jsem ho… Polsko je určitě v pořádku. Nic se mu nestalo. Určitě ano. Zastavil jsem se a popadl do ruky telefon. Co nejrychleji jsem vytočil číslo, které patřilo mému nejlepšímu příteli.
"Zvedni to… Zvedni to…" Šeptal jsem sám pro sebe. "No tak, Polsko." Ze sluchátka na mém uchu stále vycházelo pípaní oznamující čekání, než druhá strana přijme hovor. Nekonečné pípání. Nebral to. Po tom, co sám telefon ukončil snahu o spojení s druhou stranou, jsem zavěsil a zkusil to znovu. Se stejným výsledkem. Zavěsil jsem a chtěl to zkusit ještě jednou, ale můj prst se zastavil dříve, než jsem vůbec stihl vytočit první číslo. Odložil jsem sluchátko. Takže se moje obavy naplnily? Mohlo se mu něco stát? Vždyť jsem mu říkal, ať si dá pozor. Říkal jsem mu to. Proč nikdy… Zatnul jsem ruku v pěst. Proč nikdy nebere vážně to, co říkám?
"Určitě je v pořádku." Zazněl hlas Estonska jen pár metrů ode mě. Přišel tak tiše, ani jsem si ho nejdřív nevšiml. Podíval jsem se na něj a z mého výrazu bylo čitelné, že jeho slovům nevěřím. "Určitě utekl." Řekl pevně, jako by měl tuto informaci potvrzenou.
"Díky…" Vydralo se tiše z mých úst. "Děkuju…" Zopakoval jsem ještě tišeji.
Pomalým a nejistým krokem jsem se vydal chodbou. Beze slova jsem minul Estonce, který se mě snažil utěšit. Šel jsem dál, mé kroky skřípaly po dřevěné podlaze. Zastavil jsem se vedle otevřených dveří a mírně pootočil hlavou, abych viděl, co se děje uvnitř. Rusko seděl na židli zády ke mně a popíjel čaj. Lotyšsko stál hned vedle něj a staral se, jestli nechce ještě něco. No… Stál. Spíš se klepal, aby zase neudělal něco špatně.
"Je to dost velká část území." Ozval se ten veselý hlas sotva jeho majitel odtáhl hrnek s čajem od svých úst. Zněl tak nadšeně, jako byste dali malému dítěte hračku, se kterou si hraje možná pět minut a pak ji zase zahodí.
"T-to je skvělé." Vykoktal Lotyšsko s křečovitým úsměvem na tváři.
"Že?" Znělo to spíš jako uchechtnutí. Rusko se opět napil.
Šel jsem dál. Když bude něco chtít, zavolá mě. Teď nemám náladu nechat se děsit. Ne, že bych ji někdy měl. Stalo se to. Určitě se to stalo. Část Polského území byla zabrána Ruskem. Snad je v pořádku… Snad je někde v bezpečí… Snad…. Ten pitomec. Vždycky byl tak lehkovážný a bezstarostný. Měl by pochopit, že ve skutečné válce mu ta jeho "speciální Polská pravidla" nepomůžou.
Došel jsem až ke dveřím vedoucím do místnosti, kterou jsem v tomhle domě znal nejlépe. Otevřel jsem je a vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou, i když se stresem, který ve mně vyvolával strach o mého nejlepšího přítele, jsem měl co dělat, abych s těmi dveřmi nepráskl. V místnosti nebylo moc prostoru. V rohu byly naskládané tři matrace se třemi peřinami a polštáři. Vše vzorně ustlané. Pak už tu byla jenom skříň a hned vedle ní okno, kterým bylo vidět do zahrádky před domem. Došel jsem k oknu a podíval se ven.
Ukrajina pracovala na zahrádce. Její mladší sestřička ji nezaujatě pozorovala z posezení mezi slunečnicemi. Bylo to jeho oblíbené místo. Přišlo mi líto, že je jím tak posedlá, i když je to pochopitelné, když je jeho mladší sestra. I přesto jsem pro ni měl slabost.
Ještě chvíli jsem se díval do krásné tváře Běloruska, která můj pohled ani nezaregistrovala, potom jsem zatáhl závěsy. Chtěl jsem tmu. Nechtěl jsem ani trochu pozitivní energie, která se mi vysmívá. Lehnul jsem si na ustlanou matraci nejdál od zdi a zároveň nejblíž ke dveřím. Tady jsem spával každou noc, tak proč bych se zde nemohl prospat i teď? Stejně jsem toho moc nenaspal. V poslední době mě většinou budily děsivé sny o tom, co se mu mohlo stát či špatné vzpomínky na dobu, kdy jsem s ním trávil každou chvíli každého dne. Jenže Polsko-Litevská unie už nebyla… Už nikdy nebude.
Ale byly tu i světlejší noci, kdy se mi ve snu připomněly ty krásné chvíle. Musel jsem se usmát, když jsem si vzpomněl na ty bezstarostné momenty s naivním Polákem. Ano. Musel být v pořádku. Teď byl určitě někde v bezpečí a usmíval se jako vždycky. Díky těmto myšlenkám se mi podařilo po dlouhé době usnout.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
"Děje se něco?" Ptal jsem se provokativně. "Ještě před chvílí jsi mě přemlouval, že si chceš zahrát."
Věděl jsem, že mu tenhle zamyšlený pohled nevydrží dlouho. Každou chvíli jsem očekával něco jako "Aktivuji speciální polské pravidlo! Od teď jsem na tahu jenom já!" Nebo "Pokud vyhraješ, tvým hlavním městem se stane Varšava!"
Ještě chvíli jsem si vychutnával jeho výraz. Vidět ho přemýšlet nebyl moc častý úkaz. Ale nebyla to jen chvíle. Začalo mě rozptylovat i tikání hodin, které visely na zdi. On pořád nic nedělal. Do jeho zamyšlené tváře se začalo přikrádat zoufalství.
"Co je s te-" chtěl jsem se zeptat, ale přerušil mě.
"Buď jako zticha!" Vykřikl. "Já… přemýšlím." Dodal tiše.
Něco nebylo v pořádku. Normálně by si z prohry nic nedělal. Prostě by se usmál, pronesl nějaký nesmysl, podle kterého by prostě "vyhrál" a byl by spokojený. Navíc, tahle pozice se za něj ještě dala uhrát. Co se stalo?
Vypadalo to, že se konečně k něčemu odhodlal… Natáhl ruku nad jednoho z pěšců. Chvíli ji nad ním nechal viset a potom ho chytil. Hned si to ale zase rozmyslel a pustil ho. Ještě jednou se podíval na celou šachovnici a posunul onoho pěšce o pole dopředu. Od kdy je tak nervózní z tahů?
Nijak jsem nepřemýšlel a zahrál jsem. Ten tah byl zcela jasný, stejně tak jako tah mého protihráče, ale on zase přemýšlel. Nad čím? Od kdy on u téhle hry opravdu přemýšlel?
Po dlouhé době potáhl jezdcem. Něco vážně nehraje. Každý tah trvá Polsku nezvykle dlouho. Že by tu hru začal brát vážně? Ne… To mi k němu nesedělo.
Až po několika tazích jsem si toho všiml... Jeho figury byly… zmrzlé? Tedy ne úplně. Jen ty, se kterými táhl, byly z části pokryté ledem. Některé jen nepatrně… Jiné už zřetelněji…Po dalších pár chvílích jsem zaregistroval další věc ohledně zamrzlých figur… Čím víc se přiblížili mému králi, tím víc ledu se na nich objevilo. A nezmizelo to, když se od něj oddálili. Jak je to možné?
Nechápal jsem to, ale hrál jsem dál. Udělal chybu. Sebral jsem mu střelce jen tak za nic. Byl úplně zmrzlý. Prohlédl jsem si padlou figuru ve své dlani. Praskla. Nejspíš samým chladem. Vykulil jsem oči a podíval se na Polsko. Ten ale dál hleděl na šachovnici a snažil se něco vymyslet. Měl skousnutý dolní ret. S úlekem jsem si ho prohlédl. On… Měl omrzliny. Klepal se zimou. Co se to děje?!
Hrál jsem dámou. Šach. Polsko dlouho přemýšlel, jak se tomu vyhnout. Pořádně jsem se na něj podíval. Měl rudé uši i nos a rty se mu i přes skousnutí chvěly. Měl zamrzlé rameno! To tak předtím určitě nebylo! Kdy se to stalo? Teď? Při tom šachu? Takhle to dál nejde! Nevím jak, ale tahle hra mu ubližovala…
Jen co se postaral o šach, natáhl jsem ruku po králi s úmyslem ho položit. Chtěl jsem se vzdát a ukončit hru, ale něco mě zastavilo. Možná bych měl spíš říct někdo. Něčí ruka chytila tu moji a stáhla mi ji zpátky k tělu.
"Přece nevzdáš vyhranou partii." Zašeptal mi kdosi u ucha.
Přejel mi mráz po zádech. Ten hlas jsem znal moc dobře a upřímně bych byl mnohem šťastnější, kdybych ho nikdy neslyšel. Nebyl jsem schopný se pohnout. Zatajil jsem dech. Polsko naproti mně měl výraz pořád stejný. Pořád upřený na šachovnici. Nejspíš si našeho "hosta" ani nevšiml. I když… Je možné, že za mnou stál celou dobu? Že já jsem byl ten nevšímavý? Možná proto se na mě Polsko ani nepodíval.
Musím tu hru nějak ukončit a to rychle, nebo kdo ví, co se stane s ním. Vyděšeně jsem pozoroval svého protihráče. Vypadal už smířený s prohrou, ale nechtěl se jen tak vzdát.
Sáhl jsem po dámě. Když se nemůžu vzdát, nechám si dát mat. Nebo si alespoň nechám pobrat všechny figurky. To musí jít. Užuž jsem ji chtěl položit tam, kde by mě o ni Polsko bez problému připravil, ale ruka Ruska mě opět zastavila.
"V tomhle světě není místo pro slabé." I když jsem ho neviděl, vycítil jsem na tváři svého "rádce" úsměv. "Nemůžeš být tak milosrdný."
Klidně přesunul mou ruku svírající dámu k jinému poli, kde mě silným stiskem donutil ji pustit. Polsko se evidentně pořád snažil něco vymyslet. Tahle hra mu nikdy nešla. Byl nervózní. Natáhl rozklepanou ruku nad šachovnici a… špatný tah.
I když jsem doufal, že nezaregistroval šanci, kterou mi Polsko dal, Rusko si toho všiml velice rychle. Vedl moji ruku a nevypadalo to, že by měl po zbytek partie v plánu mě pustit. Polsko přicházel o jednu figuru za druhou a každým tahem byl blíž a blíž prohře. Části těla měl pokryté ledem, byl bledý jako křída. Omrzliny na ruce, kterou táhl, byly nepřehlédnutelné.
Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl jsem se dívat, jak mi můj přítel mrzne před očima. Tahle hra se už nedala zastavit. Nepřátelské figury se v mých dlaních pod náporem ledu rozpadaly, dokud na šachovnici nezbyla jedna jediná. Král.
Co se stane, až dám mat? Co bude pak? Polsko zamrzá, stejně jako ty figurky… Potká ho potom stejný osud? Zmrzne a rozpadne se? Ne! To se nesmí stát. Poslední tah. Jen poslední tah ho dělil od tohoto osudu. Rusko už násilím táhl moji ruku svírající dámu. Snažil jsem se bránit. Snažil jsem se dostat tu dámu jinam. Snažil jsem se ubránit Polsko před polibkem smrti. Zavřel jsem oči. Nemohl jsem to vidět. Už stačilo jenom dámu položit. Držel jsem ji co nejpevněji. Stisk Ruska byl čím dál silnější. Začínal jsem mít pocit, že mi ruku rozdrtí. Netrvalo to dlouho a dámu jsem pustil. Oči jsem měl pořád zavřené. Slyšel jsem zvuk, jako by se rozpadala skleněná socha. A když jsem se konečně odvážil oči otevřít…
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
S hlubokým, ale neslyšným nádechem jsem prudce otevřel oči.
"Neměli bychom mu o tom říct?" Slyšel jsem tichounký hlásek Lotyšska.
Poté v místnosti zavládlo naprosté ticho. Takové, že jsem slyšel sebemenší nádech každého z nás, který přehlušoval jen tlukot mého srdce způsobený snem, který se mi ještě před chvílí zdál. Sotva jsem se probudil a nevěděl jsem, o čem mluví, ale to ticho mě iritovalo. Bylo to takovéto ticho, které předchází něčemu důležitému. Napínavé ticho, které se snaží donutit člověka co nejvíce toužit slyšet, co bude po něm.
"Ne." Estonsko konečně protrhl ono hrobové ticho.
Nad takovou odpovědí přemýšlel tak dlouho? Většinou vždy věděl co říct a hned. Natož pouhé a prosté "ne". O čem že se to vlastně bavili? Zajímalo mě to, pokud kvůli tomu Estonsko tak dlouho přemýšlel nad tak jednoduchou odpovědí.
"Ale měl by to vědět…"
"Máš snad to srdce, mu to říct?" Nastalo další ticho. Neměl bych je poslouchat, když si myslí, že spím, ale nemohl jsem si pomoct. "Jak si myslíš, že se bude tvářit?" Pokračoval Estonsko, čímž opět přerušil ticho.
"Já vím, ale stejně-"
"To mu chceš brát naději?"
Lotyšsko se chvíli odmlčel. "Měl by vědět, co se stalo s územím jeho přítele." Řekl nakonec pevně. "Zaslouží si to vědět."
To mluví o tom, že Rusko zabral část Polska? O tom už vím. Nemusí si s tím dělat takové starosti. Měl bych jim to říct, ale nechtělo se mi ze sebe vydávat ani hlásku. Ne po dnešku. Ležel jsem na své části postele, nebyl jsem ani zakrytý a měl jsem na sobě své všední oblečení. Měl bych se převléct.
"Jak mu chceš šetrně říct, že Rusko a Německo si rozdělili Polské území?" Estonsko se odmlčel. "Že Polsko už neexistuje…"
Německo? Cože? Rozdělili? Neexistuje? Byl jsem stále rozespalý a chvíli mi trvalo, než se mi v hlavě poskládal význam těchto slov. Pomalu jsem se posadil a zakryl si dlaní obličej. ¨
"Polsko… není?" Zašeptal jsem sám pro sebe, ale mou tichou otázku nešlo díky tichu přeslechnout.
"Litvo?" Ozval se Lotyšsko, jako by si ještě potřeboval ověřovat, jestli jsem vzhůru. Estonsko si povzdechl. Oba evidentně doufali, že tvrdě spím.
"Jdu se projít." Vstal jsem z postele a bez jediného dalšího slova odešel, ani jsem nezavřel dveře. V chodbě byla tma a jediné co její prostor alespoň trošku osvětlovalo, byl měsíční svit, který sem pronikal z našeho pokoje. Nevěděl jsem, kam chci dojít. Vlastně jsem nechtěl jít nikam, ale chůze mě uklidňovala.
Do chodby začalo pronikat další a silnější měsíční světlo. Dostal jsem se do části chodby, která měla okna, ale vůbec jsem to nevnímal. Prostě jsem bloudil tichým spícím domem a snažil jsem se ve své hlavě udržet co nejméně myšlenek. Nechtěl jsem myslet. Ne teď, když je tma a ticho, které by mi od případné deprese rozhodně nepomohly.
Z mé bezmyšlenkovité procházky po domě mě vytrhlo až jakési čvachtnutí. Zastavil jsem se a ucítil vlhko kolem svého pravého chodidla. "Voda?" Zašeptal jsem sám pro sebe, přešlápnul pravou nohou zpátky dozadu a dřepnul si ke kaluži. Ne, tohle nebyla voda. Namočil jsem špičky svých prstů do tekutiny rozlité na podlaze a přičichl k nim. Tohle byla vodka. Prsty jsem v kaluži nahmatal pár střepů a nakonec v šeru rozpoznal obrys rozbité skleněné lahve.
Teprve teď jsem zaslechl tiché spokojené oddechování. Zvedl jsem hlavu od kaluže a zahlédl Bělorusko, jak spokojeně spí opřená o dveře do pokoje svého bratra. Její tvář byla osvícená měsícem. Vypadala tak klidně a roztomile. Byl na ní i jistý náznak úsměvu, který na ní obvykle spatřit nešel. Užíval jsem si pohled na překrásnou andělskou spící tvář, která mě alespoň na pár vteřin odnesla z reality.
Vstal jsem a došel ke spící dívce. Pořádně jsem si prohlédl dveře, o které se opírala. Byly poškrábané. Pousmál jsem se nad vidinou Běloruska škrábajícího na dveře. Větší úsměv mi však vyloudila představa Ruska, jak se krčí v pokoji zamčeném nejméně na deset západů. Alespoň něčeho se bál a byl jsem rád, že taky zažíval chvíle, kdy ho někdo děsí, i když jsem mu pozornost jeho mladší sestry záviděl.
"Svatbu…" Zašeptala bělovláska ze spaní a spokojeně oddechla. Bylo mi jasné o čem nebo spíš o kom se jí zdá. Úsměv na mé tváři už nebyl tak široký, ale stále tam byl. Sehnul jsem se ke spící dívce a co nejopatrněji, abych ji nevzbudil, jsem ji vzal do náručí. Vyrazil jsem chodbou k jejímu pokoji. I přes to, že jsem se snažil vyjít po starých dřevěných schodech co nejtišeji, pod mými kroky neuvěřitelně skřípaly. Přes den bych si toho ani nevšiml, ale v nočním tichu je slyšet téměř každý krok, který v tomhle domě uděláte. Jeden z mých kroků byl tak hlasitý, že jsem okamžitě zastavil a podíval se na dívku ve svém náručí. Ta jen něco zamumlala a spala dál. Díkybohu.
Donesl jsem ji do jejího pokoje a přikryl ji. "Dobrou noc." Zašeptal jsem ještě, než jsem za sebou s tichým cvaknutím zavřel dveře. Zašel jsem si pro hadr, setřel louži alkoholu před pokojem Ruska, posbíral všechny střepy a vyhodil je. Ráno si toho stejně nevšimne ani on, ani jeho sestra.
Vydal jsem se zpět do svého pokoje. Lotyšsko i Estonsko už spali. Převlékl jsem se ze svého každodenního oblečení, lehl si a přikryl se. Zavřel jsem oči a snažil se usnout. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec jsem usnul bezesným spánkem, díky kterému jsem mohl v klidu dospat až do rána.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama