Často se stává, že někdo mluví sám k sobě. Lidé si to často ani neuvědomují a pak se diví, že lidé kolem nich se začnou třeba zničehonic smát a oni netuší, co že je vlastně tak vtipné, dokud jim někdo nevysvětlí, že své myšlenky říkali nahlas.
Samomluva je údajně vyvoláná samotou. Lidé mluví s věcmi, se zvířaty nebo sami se sebou, jen aby si nepřipadali tak osaměle. Cítí se po tom lépe. Jako by je někdo vyslechl, pochopil a podpořil. Jako by se na ně nekdo přátelsky usmál. Jako by jim někdo s dobrým úmyslem vytkl některé věci, které by se opravdu měly spravit. A přitom ani nemusí vědět, že za to může právě ten rozhovor, o kterém navíc nemusí mít ani tušení.
Potom je tu ještě ten typ samomluvy, kdy sami sebe a záměrně chceme k něčemu přesvědčit. "Vstávej, musíš do školy.", "Měla by ses konečně naučit vařit.", "Tak to ještě zkus." a tak podobně. Nevím jak u vás, ale u mě je účinnější metoda si takové věci říkat nahlas.
Samomluva není špatná věc, i když někteří tvrdí, že je to bláznovství. Přiznejme si, kdo z nás občas nemluví sám pro sebe? Myslím, že by se nikdo takový snad ani nedal najít. Lidé totiž často vnímají sami sebe jako jedinou osobu, se kterou se dá rozumně mluvit. Vždyť vás pořádně nemůže pochopit nikdo jiný, než právě vy samotní. :)


Neřekl bych, že samomluva je pro osamělého člověka stejná jeho úsměv, ale jinak souhlasím s článkem. Úsměv má však pro osamělého člověka stále více cennější. :)