Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Psychiatrická léčebna (Usuk)

18. března 2014 v 19:26 | Yu-chan |  Hetalia
Potkal UFO a řekl to ostatním. To ale něměl dělat. Teď ho jeho nejlepší přítel poslal k psychiatrovi. Co se bude dít dál?
Postavy: Amerika, Anglie, Japonsko, Prusko, Německo, Rakousko, Rusko
Upozornění: Shounen-Ai

Tak jsem jednou v noci přemýšlela, o čem bych mohla napsat kámošce povídku. Napadly mě dvě věci. Pohádková knížka a tohle. Takže už zase povídka na USUK. :D
Snad se bude líbit


"Hráblo ti, nebo co?" Vyprskl Gilbert smíchy.
"Nechápu, proč se děláš zajímavějším takovými nesmysly." Pronesl nadřazeně Roderich.
"To nejsou nesmysly!" Ohradil se Alfred.
"Myslím, že už ti ta demokracie leze na mozek." Uchechtl se Ivan a začal hrabat v batohu.
"Sklapni, ty bolševiku!" Zavrčel na něj Alfred.
"Promiň, ale UFO?" Zeptal se Ludwig opovrhlivě.
"Máš něco proti, Ludy?" Na to znechuceně Alfred.
"Ludwig." Opravil ho Němec.
"Ludy se ti nelíbí, ale od Feliciana si Lůďa říkat necháš?"
"Uklidněte se prosím." Snažil se Kiku zklidnit své spolužáky.
Dřív, než stihl kdokoli cokoli dalšího říct, přišel do místnosti profesor. Začala přednáška. Alfred byl studentem univerzity v New Yorku. Snad jako o většině amerických škol, by se i o této dalo říct, že ji navštěvuje víc cizinců, než Američanů. Možná právě proto si Alfred se svými spolužáky moc nerozuměl. Ludwig byl moc velký perfekcionalista, Roderich se choval jako by mu celý svět něco dlužil a Gilbert měl pocit, že se všechno točí jenom kolem něj.
Snad jediný jeho přítel byl Kiku. Plaše vypadající Japonec, který se snažil vyvolávat co nejméně konfliktů a urovnávat spory. Tedy vlastně ne jediný. Byl tu ještě Tony. Jeho kosmický kamarád. Kamarád, o kterém svým spolužákům před chvíli vyprávěl. Jenže mu nikdo z nich nevěřil. On si ho nevymyslel. Klidně by jim to odpřísáhl, ale jak by mu to pomohlo? Už teď si ostatní myslí, že je jen nějaký ubohý lhář. Udělal chybu, když jim o Tonym řekl.
Alfred přemýšlel o minulém víkendu. Nepřemýšlel o poznámkách, které si psal. Na to byl moc zasněný. Jeho uši jakoby z přednášky vybraly ty nejdůležitější informace a samy a bez asistence mozku je posílaly přímo do píšící ruky.
"Alfrede-san?" Přerušil ho ze vzpomínek na společné zážitky s mimozemšťanem Kikuův hlas.
Vždycky používal ty zvláštní přípony. V jeho zemi to byla slušnost. Alfred se v rychlosti rozhlédl po místnosti. Byla prázdná. Ani si nevšiml, že přednáška skončila.
"Sakra." Zamumlal si Alfred pro sebe, popadl sešit i propisku a podíval se na Kikua. "Sorry. Už jdu."
Alfred vstal a hodil si batoh přes rameno. "Děje se něco?" Zeptal se, když si všiml, že Japonec se ještě k odchodu nemá.
"Jen jsem se tě chtěl zeptat," Promluvil Kiku nesměle. "To, že jsi viděl UFO, jsi myslel vážně?"
"Jo."
"I to, že jste spolu šli na zmrzlinu?" Zeptal se ještě Kiku.
"Jasně, že jo." Podíval se Alfred s úsměvem na Japonce.
Kiku už neříkal nic. Vypadal zamyšleně. Nejspíš si ani nevšiml, že už s Alfredem prošel chodbu a dostal se na místo další přednášky. Tenhle den byl vlastně výjimečný. Bylo to snad poprvé, co Alfred Kikua z jeho myšlenek nevyrušil. Na to byl sám moc zamýšlený. Kiku mu věří. Alespoň jeden člověk, který ho nemá za blázna.
Takhle to bylo celý den. Alfred nepočítal slova, která napsal bez vlastního vědomí, výsměch, který sklízel od svých spolužáků, ani minuty mizící v minulosti.
"To čekáš, až tě UFO odveze domů?" Otočil se ještě na chvíli Gilbert ve dveřích.
Alfred se probral. V místnosti už nebyl nikdo kromě Kikua. Okamžitě si sbalil věci a vstal ze židle.
"Alfrede-san?" Přerušil Kiku jeho snahu o cestu domů. "Ještě k tomu tvému mimozemšťanovi…"
"Co s ním?" Zeptal se Alfred s úsměvem.
"Myslím, že bys měl navštívit mého známého." Podal mu Kiku opatrně vizitku.
"Ko-" Alfred se zarazil při pohledu na vizitku. Jeho úsměv okamžitě zmizel. "Ne! Ne, ne, ne, rozhodně ne!"
Někdo, kdo ho nemá za blázna? Někdo, kdo mu věří? Kiku? To sotva.
"Je to pro tvoje dobro." Naléhal Kiku.
"Já nepotřebuju psychiatra!" Začal Alfred Kikuovi mávat vizitkou před obličejem.
"Co když to přece jenom byla nějaká halucinace? Může se to zhoršit a než se naděješ, skončíš ve svěrací kazajce."
"Já nejsem blázen!"
"Zatím."
Chvíli panovalo naprosté ticho. Alfred přestal doufat, že se jedná o vtip. Jeho nejlepší přítel ho právě poslal na psychiatrii. Bez legrace.
"Už jsem tě objednal." Protrhl ticho Kikuův hlas.
"Cože? Já tam nejdu!"
"Ve tři hodiny bys tam měl být."
"Co?!" Alfred se podíval na hodinky. "Ale to je za půl hodiny!" Prohlédl si vizitku pořádně. "A je to hrozně daleko!"
"Takže půjdeš?"
"…Když musím." Vzdychl Alfred. "Ale je to poprvé a naposledy!"
S těmito slovy vyšel z místnosti. Čas 2:34. Rozběhl se chodbou, vyběhl z budovy a namířil si to k adrese uvedené na vizitce. Proč tam vůbec jde? Nechat si od chlapíka s titulem vykládat, že zřejmě zešílel? Má tohle zapotřebí? On přece není blázen. Doběhl k místu. 3:09.
"Zatraceně..." Zamumlal Alfred pro sebe a vběhl do budovy.
Bylo to zvláštní. Ta psychiatrická léčebna by údajně měla být tady, ale tady byly byty. Budova s luxusními byty pro bohaté a slavné. Proč by psychiatrická léčebna byla zrovna tady?
Alfred vešel do výtahu a zmáčkl čtyřku, ve které by podle vizitky měla léčebna být. Dveře se zavřely a výtah se rozjel. Alfred se vydýchával po dlouhém běhu.
Výtah jel pomalu a jediné co jeho cestu zpříjemňovalo, byla tichá hudba podtrhující jeho luxusní vzhled. Knoflíky s čísly pater svítily podle toho, ve kterém patře se výtah zrovna nacházel. Jedna, dva, tři, čtyři. Dveře se s cinknutím otevřely. 3:13. Alfred vyšel ven a rozhlédl se po chodbě. Dveře, které hledal, byly přímo před ním.
Čekárna
Psychiatrická léčebna
Dr. Arthur Kirkland
Alfred zaklepal a když nikdo neodpovídal, vstoupil. Jak si myslel, tohle byla jenom čekárna a na jejím druhém konci byly dveře vedoucí pravděpodobně do léčebny. Dveře byly otevřené a někdo v nich byl. Mladý muž, evidentně onen psychiatr, stál opřený ve dveřích a sledoval každý jeho pohyb.
"Vy jste Kikuův přítel?" Zeptal se muž ve dveřích.
"Ano." Odpověděl Alfred.
Měl najednou zvláštní pocit. Nejspíš to bylo tím, že se ocitl u doktora, který mohl rozhodnout o tom, zda jeho budoucnost bude plná zoufalství a bezmoci v pokoji s měkkými stěnami, nebo normální, jako dřív. Ne. To by přece nešlo. To se nemůže stát. On není šílenec. Muž se na chvíli podíval Alfredovi nad hlavu, po té se uchechtl, jako by on sám byl šílenec, a otočil se.
"Tak pojďte dál." Řekl ještě mírným náznakem smíchu v hlase.
Alfred šel pomalu za ním. Než jako léčebna to spíš vypadalo jako luxusní relaxační pokoj. Pohovka přímo naproti obrovskému oknu, ze kterého byl krásný výhled na park pod budovou, křeslo, které od ní stálo kousek bokem, vysoký strop a stěny pomalované uklidňující zelenou barvou.
"Posaďte se." Ukázal doktor na pohovku a sám se posadil do křesla.
Bylo to jako v jiném světě, když se člověk posadil a viděl před sebou park obklopený vysokými budovami. Bylo to, jako by se nad parkem vznášel.
"Já jsem Arthur. Jak se jmenujete vy?"
"Alfred."
"Alfred." Zopakoval Arthur s úsměvem. "Vadilo by vám si tykat? Pro lidskou psychiku to je vřelejší než vykání."
"Jo... jasně."
"Kiku mi říkal něco o tom, že se prý kamarádíčkuješ s mimozemšťanem."
"Jo. S Tonym"
"Povíš mi o něm něco?"
"Co třeba?"
"Popiš mi, jak vypadá."
"Jak vypadá?" Zamyslel se Alfred. "Je skoro jako malý člověk. Je plešatý, má šedou kůži, velké červené oči a vypadá, jakoby neměl pusu."
"Aha." Pousmál se Arthur. "A je to dobrý přítel? "
"Je super. Mnohem lepší než Kiku."
Počkat. Co to Alfred právě řekl? Tohle nechtěl říct nahlas. Jen mu to... vyklouzlo.
"Lepší než Kiku? Čím si to zasloužil?"
"On..." Polkl Alfred. "nikdy mě neposlal na psychiatrii."
"Tak proto." Pozoroval ho neustále Arthur.
On to vážně řekl nahlas. To opravdu nechtěl. Ale stalo se. Tohle všechno řekl někomu, koho dnes viděl poprvé v životě. Jakoby slyšel, co mu na to řekne. Moc dobře to slyšel.
Víš, že důvodem, proč by tě sem Tony neposílal, není to, že je skvělý přítel, ale to, že neexistuje?
Ale Arthur neříkal nic. Jen se na Alfreda usmíval.
Počkat. Něco mu došlo. Tohle prostředí jako z jiného světa. To je ono. Člověk je zde natolik uvolněný, že řekne celou pravdu. Proto ta zmínka o Kikuovi. Ještě k tomu ho to nutí přemýšlet o tom, co řekl. To znamená, že tenhle doktor vám nemusí říkat, že to co říkáte je něco, co by řekl jen blázen. Ne. Přijdete na to sami.
Chytré, pane doktore.
"Jinými slovy, uvěřil by ti i neuvěřitelné."
Alfred jen přikývl. Jeho slova mu najednou připadala divná. Že by Tonyho vážně nikdy nepotkal? Že by si to celé jen vymyslel? Ne. To není možné. Za tyhle pochybnosti o vlastních myšlenkách může ta příliš klidná a uvolňující atmosféra.
"Myslím, že už bys měl pomalu jít." Ukázal Arthur na hodiny nade dveřmi. "Mohl bys přijít zase zítra v pět? Něco mi tam vypadlo, tak mám čas."
"Jasně." Zvedl se Alfred z pohovky. "Tak zítra."
"Měj se." Stihl ještě zaslechnout, než za sebou zavřel dveře.
3:59. 4:00. Dveře výtahu se s cinknutím otevřely. Alfred počkal, než vystoupí cestující osoba a nastoupil. Ještě než se dveře výtahu zase zavřely, stihl zaregistrovat, kam míří. Tam odkud on sám právě odešel.
Další pacient.
Jeho byt byl na půli cesty mezi školou a psychiatrií. Nebyl to byt pro bohaté, ale rozhodně nebyl ani pro chudé. Byt pro normálního vysokoškolského studenta. Když došel domů, lehl si do postele a přemýšlel.
Proč tam vůbec chodil? A proč měl celou tu dobu ten zvláštní pocit? Kdy začal? Tehdy, když poprvé zaslechl jeho hlas? Ano, přesně tehdy. Ještě zvláštnější pocit měl po tom, co se na něj Arthur celou dobu usmíval. Ne. Musí myslet na něco jiného. Nedokázal se ale odtrhnout myšlenkami od psychiatrie. Ta pohovka byla vážně pohodlná. No nebyl ten výhled prostě skvělej? Jaká zelená tam byla nejpříjemnější a nejhezčí?
Ta v Arthurových očích.
Co? Tahle myšlenka se v jeho hlavě objevila úplně sama. A už ji nemohl vzít zpátky. Arthur, Arthur, Arthur... To jméno se mu neustále vracelo do myšlenek. Konečně mu to došlo. Zamiloval se do něj. Do člověka o kterém ví jen jeho jméno. Zamiloval se do Arthura.


"Alfrede-san?" Vyrušil Kiku Alfreda z myšlenek. "Jsi v pořádku?"
Už zase. Je to stejné jako včera. Nic nevnímá. Jediné, co ho obklopuje, jsou myšlenky. Ale dnes není důvodem jeho nepozornosti Tony.
"Byl jsi tam včera?"
"Jasně že byl!"
"A cos zjistil?"
"Dneska tam jdu zase." Řekl Alfred po chvíli mlčení.
"Věřím, že ti to pomůže." Usmál se Kiku.
"Hm..."
Alfred neměl chuť se s Kikuem hádat, že tam nemusel vůbec chodit, protože je v naprostém pořádku. Kiku by stejně z hádky odstoupil, i když by mu nevěřil. Škola dneska byla výjimečně krátká. Sotva Alfred opustil její prostory, vrazil si do uší sluchátka a šel. Šel, kam ho nohy nesly.
Pořád měl o čem přemýšlet. Včera to byli Tony a jeho chyba. Teď se k tomu přidali ještě Arthur a pochybnosti o jeho psychickém stavu. Vážně Tonyho vůbec někdy potkal? Opravdu se mu to všechno jenom nezdálo? Ne! Rozhodně se to stalo. Není blázen. Jenom udělal chybu.
Alfred už zjistil, kam ho nohy nesly. Octnul se v parku pod léčebnou. Posadil se na lavičku a podíval se na oblohu. Rukou si zastínil slunce, aby mu nesvítilo do očí. Tohle bylo jedno z mála míst v New Yorku, kde bylo alespoň trochu slušně vidět na nebe. Měl ještě spoustu času. Dost na další propad do říše myšlenek.
Dobře. Možná mu to došlo, ale nepřiznal si to. Přece se nemohl zamilovat do někoho, koho viděl jen jednou v životě. Navíc do kluka. Prostě to nebylo možné. Nemohlo to tak být. Ale i přes to se v Alfredově mysli pořád něco objevovalo. Jednou to byl úsměv, podruhé zase oči. Věděl to. I když si to nechtěl přiznat, bylo to tak.
Alfred už se snažil na nic nemyslet. Na nic nemyslet je mnohem jednodušší, než se neustále zasypávat otázkami. Jediné, co se teď snažil vnímat, byla hudba. Texty se měnily, melodie se střídaly, písně hrály jedna za druhou.
Už se jich vystřídala spousta, když Alfreda z poslechu vyrušilo hlasité "PÍÍÍP!". Alfred si okamžitě vytrhl sluchátka z uší a podíval se na telefon.
Baterie má 15% nebo méně. Připojte dobíjecí zařízení.
4:50. Už? To tu seděl tak dlouho? Alfred se zvedl a vyrazil k budově.
Vstoupil do výtahu a zmáčkl čtyřku. Výtah se rozjel. Jedna, dvě, tři, čtyři. Dveře se otevřely a Alfred vyšel ven. Vešel do čekárny. 4:58. Čekal. Za chvíli z léčebny někdo vyšel. Arthur hned za ním.
"Ty už si tady?" Pousmál se Arthur, když si Alfreda všiml. "Dneska včas."
Musí být otrava, být na lidi pořád takhle usměvavý.
Alfred vešel dovnitř.
"Mám docela žízeň. Nevadilo by ti chvilku počkat?"
"Ne. Klidně."
"Pojď chvíli dál."
Arthur vešel do druhých dveří, kterými se dalo opustit tuto místnost. Alfred šel hned za ním. Dveře vedly do Arthurova bytu. Byl obrovský. Stáli ve velkém luxusním obýváku. Gauč hned naproti velké plazmové televizi. Vedle televize stály dva malé stolky. Bylo toho ještě mnohem víc, ale právě proto, že toho bylo tolik, to člověk nedokázal postřehnout na první pohled.
"Počkáš tu chvíli? Zajdu do kuchyně. Chceš taky něco k pití?"
"Ne. Díky."
Arthur zmizel v dalších dveřích. Alfred se ještě rozhlížel. Došel ke stolku po levé straně televize. Stála na něm fotka. Zvedl ji a prohlédl si ji z blízka.
Na fotce byli dva lidé. Jeden byl Arthur. Usměvavý a oblečený ve formálním obleku. Druhá osoba byla nějaká postarší paní s milým úsměvem. Alfred měl pocit že ji odněkud zná. Jen si nemohl vzpomenout odkud. Prohlížel si pozorně dámu na fotce.
"Hezká fotka, že?" Arthur stál najednou vedle Alfreda.
"Ta stařenka. Odněkud ji znám." Alfred ani nezvedl oči od fotky.
"Jasně, že ji znáš." Odložil Arthur na stolek šálek čaje. "To je přece-"
"Já si vzpomenu!" Skočil mu do toho Alfred. "Je to... Je to... babička Johnyho Deppa."
Chvíli bylo ticho. Arthurovi cukaly koutky. První, co ticho přetrhlo, byl Arthurův smích.
"Ty budeš asi vážně Američan, co?" Utřel si Arthur slzy od smíchu.
Alfred se na něj jen nechápavě podíval.
"Tohle" Ukázal Arthur na dámu na fotce. "je anglická královna."
"Co?" Koukal Alfred nevěřícně na fotku. " Ty se znáš s anglickou královnou?"
"Docela dobře." S ještě zřetelným smíchem.
"Jak to?"
"Pocházím z anglické šlechtické rodiny."
"Tak co děláš v Americe?"
"Naše sídlo stejně zdědí můj bratr, tak jsem vystudoval a našel si práci tady."
Alfred tomu pořád nemohl uvěřit. Jeho psychiatr je šlechtic. Kdy se asi objeví skrytá kamera?
"Pojď." Arthur vzal šálek a vyrazil zpět do léčebny. Alfred hned za ním. Byly zpátky v léčebně. Arthur v křesle, Alfred na pohovce. Stejně jako včera. Arthur se napil čaje.
"Co všechno jsi s Tonym zažil?" Zeptal se Arthur.
"No." Začal Alfred. "Bylo to docela vtipný, už když jsem ho potkal."
Začal vyprávět o všem, co s Tonym prožil. Hraní videoher, prohlídka vesmírné lodi a i to, jak se Tony vrátil domů. Vylíčil úplně všechno do detailu a Arthur ho jenom s úsměvem poslouchal.
Když Alfred skončil s vyprávěním, uvědomil si, jaké hlouposti vykládal. Mimozemšťan? Vesmírná loď? Teď už si nedokázal natvrdo říct, že nezešílel. Nešlo to. Teď, když sám slyšel všechno, co řekl. Navíc tady, v prostředí, které ho nutilo o tom přemýšlet.
"Měl bych ti něco říct." Arthurův výraz najednou zvážněl.
A je to tady. Teď mu ten nádherný hlas řekne, že zešílel. Proč jenom přede všemi nedržel jazyk za zuby? Arthur už se nadechoval. Dobře. Teď to Alfred uslyší. Přímo.
"Já ti věřím." Řekl Arthur.
Cože? Řekl právě, že mu věří? Přeslechl se snad?
"Co?" Zeptal se Alfred nahlas.
"Řekl jsem, že ti věřím." Zopakoval Arthur. "Tony je skutečný."
Alfred na Arthura jen nevěřícně zíral. On mu věří. On mu opravdu věří.
"Celou dobu jsi neprojevil sebemenší známku psychické poruchy natolik velké, aby si tvůj mozek mohl sám od sebe vymyslet něco takového." Arthur dopil čaj a odložil ho. "Vidět nadpřirozené věci není běžné, ale rozhodně to neznamená, že jsi blázen. Ale pokud se ti podaří něco takového vidět, neměl bys o tom nikomu říkat. I kdybys měl tisíckrát pravdu, ostatní ti neuvěří. Sám jsem takové věci viděl. Vlastně je vídám dodnes."
"Tys viděl UFO?" Vydal ze sebe Alfred.
"Ne." Usmál se Arthur. " Viděl jsem mýtické bytosti. Jednorožce, elfy, víly a jiné."
"Víly? Ty přece ne-"
"Neříkej to." Hodil po něm Arthur vražedný pohled.
Alfred se uchechtl. "Víly?" Podíval se na Arthura.
"UFO?" Napodobil Arthur jeho výraz a hlas.
Chvíli se na sebe jen mlčky dívali. Pak se oba rozesmáli.
"Ale jsem vážně rád, že nejsem blázen." Řekl Alfred, když se dosmál.
"UFO je ještě dobrý. Horší je mít pod postelí Einsteina, který každou noc odříkává fyzikální zákony."
"Pacient?"
"Jo." Usmál se Arthur.
Tenhle úsměv byl jiný než ty předchozí. Nenucený a mnohem hezčí. Dřív než se Alfred nadál, byly jeho rty přitisknuté k Arthurovým. Alfred se zase hned oddálil.
"Ehm... promiň... já... ehm... to..."
Arthur neříkal nic, ale z jeho pohledu bylo jasně vidět, že chce vysvětlení.
"Já... zamiloval jsem se. Tvůj hlas... tvůj úsměv... tvoje oči... asi bych měl jít."
"Počkej." Zastavil ho Arthur, který najednou seděl vedle něj na pohovce. "Vlastně se mi taky už od začátku líbíš."
Alfred se Arthurovi překvapeně podíval do očí. Konečně mohl vidět tu krásnou zelenou zblízka.
"Víš," Pokračoval Arthur. "Oba jsme stejní blázni." Řekl a vrátil Alfredovi polibek.




Asi jsem to tam s těma myšlenkama o jeho psychickém stavu občas trošku přeháněla. A ten konec je nejspíš useknutej. No snad to nebyla zas taková katastrofa. (A možná je tam pár nepřesností... :D )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 5. července 2015 v 13:51 | Reagovat

To je úžasný :D :D Fakt skvěle napsaný :) Sice jsem AsaKiku shipper, ale tvoje USUK povídky jsou super :-)

2 Tanashi-chan Tanashi-chan | 30. ledna 2016 v 22:15 | Reagovat

Skvely!Hezky styl psani i myslenka, miluju UsUk! Jestli se jde zamilovat do povidky, tak jsem in love! :D ^^ ♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama