Na své vzpomínky můžeme narazit kdekoliv. Třeba i ve staré, zaprášené knihovně.
Náznaky USUK
Náznaky USUK
Postavy: Anglie


Autorovy poznámky:
Doufám, že se vám mé dílo bude líbit. ;)
Doufám, že se vám mé dílo bude líbit. ;)
Nedělní odpoledne. Prší. Jako obvykle. Většina z mých dní je doprovázena deštěm a někdy prší tak moc, že mám pocit, jakoby už nikdy nemělo vyjít slunce. Co se dá o deštivém odpoledni dělat? Sedět v křesle u krbu, popíjet čaj a koukat z okna na kapky mizící v kalužích.
Mám pocit, jakoby to byla věcnost, co jsem naposledy pil svůj oblíbený černý čaj s mlékem aniž by mne někdo rušil. Jen za poslední měsíc jsem byl na čtrnácti konferencích. Řešit pořád dokola světovou ekonomiku, diplomatické vztahy, problémy Evropské Unie a globální oteplování je vskutku vyčerpávající.
Kdy jsem si vlastně naposledy v klidu přečetl nějakou knížku? V knihovně už jsem nebyl ani nepamatuju a rád bych si přečetl pár řádku autorů, kteří vás svými slovy dostávají z reality plné problémů do kouzelného fiktivniho světa plného zázraků, štěstí, lásky, dobrodružství, ale i útrap a nešťastných osudů hlavních postav.
Pokládám prázdný šálek od čaje, vstávám z křesla a vcházím do chodby. Mířím do knihovny. Moje kroky jsou na staré prkenné podlaze zřetelně slyšet. Po cestě míjím portréty mých králů a královen, výjevy z mé minulosti a starodávný nábytek. Došel jsem ke svému cíli. Vrzání otevírajicích se dveří se rozléhá prázdným domem.
V Místnosti je tma. Cítím, že je zde prachu více než je zdrávo. I přes to, že roztahuji záclony, je v místnosti stále šero. Navíc se rozvířil prach. Kašlu a snažím se dostat z oblaku prachu.Když mne přejde kašel, rožínám světlo. Nefunguje. To jsem si mohl myslet. Nebyl jsem tu opravdu dlouho. Sahám po náhodné knize a jdu s ní k oknu. Zklamaně se s ní však vracím zpět.To je ta knížka, kterou nehodlám nikdy číst. Ta knížka, kterou jsem ještě nevyhodil jen proto, že by to byla škoda papíru. Vlastně ani nevím o čem je, ale je od Francise,takže nemá cenu to zjišťovat.
Stoupnu si na špičky a pokládám knihu na nejvyšší polici. Nikdy tam nic nehledám, proto by se mi nemělo stát, že na onu knihu ještě někdy narazím, avšak překvapuje mě, když tam nacházím knížku jinou. Beru ji a jdu s ní alespoň do toho chabého světla u okna. Sfoukávám z ní prach který se na ní za ta léta navrstvil. Chvíli nevěřícně koukám. Na tuhle knížku jsem naprosto zapoměl. Tak dlouho jsem ji neviděl. Možná skoro tři sta let.
Je zázrak, že po takové době v takovémhle prostředí je stále v tak dobrém stavu. Knížka, ze které jsem kdysi svému "mladšímu bratrovi" čítával pohádky. Začínám listovat zažloutlými stránkami. Nacházím pohádky všeho druhu. Pohádky, v nichž vystupují princové, rytíři, draci, obří a mnoho dalších. Listuji dál a dál, až dokud nezahlédnu krásný ozdobný nadpis "O ztracené věži". Tuhle pohádku měl Alfred nejraději. Dodnes si živě pamatuji, jak byl nadšený vždycky, když jsem mu ji četl.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
"Arthure!" Přiběhnul Alfred k mému křeslu s knížkou. "Přečteš mi něco?"
Oddálil jsem svůj šálek čaje od svých rtů. "Nezvládneš si něco přečíst sám?" Pousmál jsem se.
"Když ty umíš tak skvěle číst." Nasadil Alfred prosebný výraz. "No ták."
"Tak pojď." Odložil jsem šálek na stolek.
Do Alfredovi tváře se vrátil veselý úsměv. Podal mi knížku a sednul si mi na klín.
"Kterou?" Zeptal jsem se s úsměvem.
"O ztracené věži!" Odpověděl Alfred, aniž by se jen na vteřinu zamyslel.
"Jako obvykle." Řekl jsem a otevřel knihu. "Bylo, nebylo. Kdysi dávno žil jeden princ jménem Michael. Už odmalička mu jeho chůva vyprávěla o překrásné dívce žijící ve věži, odkud nemůže sama odejít. V té věži ji stráží strašlivý drak. Michael snil o tom, jak tu dívku zachrání. Když vyrostl, odmítal si vzít sebekrásnější princezny. Jednoho dne přemluvil svého otce a vydal se ztracenou věž hledat. Pátral snad všude, ale nemohl ji najít. Nikdo nevěděl, kde je. Až jednou našel uprostřed lesa vysokou kamennou věž a v jejím okně spatřil tu nejkrásnější a zároveň nejnešťastnější dívku."
"Princeznu Alici." Skočil mi do čtení Alfred.
"Ano." Usmál jsem se na něj. "Byl tak okouzlen její krásou, že na draka úplně zapomněl, seskočil z koně a rozběhl se k věži. Vyběhl po schodech až do dívčiny komnaty. Představil se ji a políbil její ruku. Princezna byla šťastná, že se konečně objevil její zachránce. Už ji chtěl brát do náručí a odvést si ji, Když v tom přistál před věží drak a nahlédl oknem dovnitř. Princ chvíli váhal, avšak po té tasil meč a vyskočil z okna drakovi přímo za krk. Drak sebou vrtěl a házel ve snaze Michaele shodit, avšak princ se udržel a useknul netvorovi hlavu. Drak se mrtvý skácel k zemi. Princezna seběhla dolů a prince objala. Ten si ji odvezl na zámek a žili spolu šťastně až do smrti. Konec."
"Michael byl tak super skvělý." Prohlásil nadšeně Alfred. "Byl odvážný, silný a zachránil krásku. Byl to hrdina!"
"To určitě byl." Usmál jsem se.
"Jednou tě taky zachráním a bude ze mě hrdina!"
Zasmál jsem se. "Ty budeš vždycky můj hrdina." Řekl jsem a políbil ho do vlasů.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Tohle jsem řekl. A myslel jsem to vážně. I přes to, že si mě nechal na kolenou samotného v dešti topit se ve vlastních slzách, předehnal jsi mě, chováš se nadřazeně a kritizuješ moje vaření, jsi a vždycky budeš můj hrdina.
"Arthure!" Přiběhnul Alfred k mému křeslu s knížkou. "Přečteš mi něco?"
Oddálil jsem svůj šálek čaje od svých rtů. "Nezvládneš si něco přečíst sám?" Pousmál jsem se.
"Když ty umíš tak skvěle číst." Nasadil Alfred prosebný výraz. "No ták."
"Tak pojď." Odložil jsem šálek na stolek.
Do Alfredovi tváře se vrátil veselý úsměv. Podal mi knížku a sednul si mi na klín.
"Kterou?" Zeptal jsem se s úsměvem.
"O ztracené věži!" Odpověděl Alfred, aniž by se jen na vteřinu zamyslel.
"Jako obvykle." Řekl jsem a otevřel knihu. "Bylo, nebylo. Kdysi dávno žil jeden princ jménem Michael. Už odmalička mu jeho chůva vyprávěla o překrásné dívce žijící ve věži, odkud nemůže sama odejít. V té věži ji stráží strašlivý drak. Michael snil o tom, jak tu dívku zachrání. Když vyrostl, odmítal si vzít sebekrásnější princezny. Jednoho dne přemluvil svého otce a vydal se ztracenou věž hledat. Pátral snad všude, ale nemohl ji najít. Nikdo nevěděl, kde je. Až jednou našel uprostřed lesa vysokou kamennou věž a v jejím okně spatřil tu nejkrásnější a zároveň nejnešťastnější dívku."
"Princeznu Alici." Skočil mi do čtení Alfred.
"Ano." Usmál jsem se na něj. "Byl tak okouzlen její krásou, že na draka úplně zapomněl, seskočil z koně a rozběhl se k věži. Vyběhl po schodech až do dívčiny komnaty. Představil se ji a políbil její ruku. Princezna byla šťastná, že se konečně objevil její zachránce. Už ji chtěl brát do náručí a odvést si ji, Když v tom přistál před věží drak a nahlédl oknem dovnitř. Princ chvíli váhal, avšak po té tasil meč a vyskočil z okna drakovi přímo za krk. Drak sebou vrtěl a házel ve snaze Michaele shodit, avšak princ se udržel a useknul netvorovi hlavu. Drak se mrtvý skácel k zemi. Princezna seběhla dolů a prince objala. Ten si ji odvezl na zámek a žili spolu šťastně až do smrti. Konec."
"Michael byl tak super skvělý." Prohlásil nadšeně Alfred. "Byl odvážný, silný a zachránil krásku. Byl to hrdina!"
"To určitě byl." Usmál jsem se.
"Jednou tě taky zachráním a bude ze mě hrdina!"
Zasmál jsem se. "Ty budeš vždycky můj hrdina." Řekl jsem a políbil ho do vlasů.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Tohle jsem řekl. A myslel jsem to vážně. I přes to, že si mě nechal na kolenou samotného v dešti topit se ve vlastních slzách, předehnal jsi mě, chováš se nadřazeně a kritizuješ moje vaření, jsi a vždycky budeš můj hrdina.
Zavírám knihu a se slzami v očích sleduji sílící déšť.
Kecy na konec:
Byla to moje první povídka, proto uvítám všechny komentáře, včetně kritických.
Kecy na konec:
Byla to moje první povídka, proto uvítám všechny komentáře, včetně kritických.

Nějakou náhodou jsem zavítala na tvůj blog. Tahle povídka se mi vážně hodně líbí, jen škoda že je tolik věnováno pohádce, ale chápu ze to tak mělo být. Tyhle dva mám ráda. Co víc...na tvoji první povídku se ti to moc povedlo.