Lenost je silná věc, no ne? Každopádně blog neumírá. Jen není tak aktivní a ostatně ani nikdy nebyl.
Takže pro všechny zbloudilé duše, co sem občas zavítají, budu se snažit!
A ráda bych se omluvila. Z jistých důvodů teď nemohu překládat doujiny. Což pravděpodobně taky není žádná katastrofa.

Jaké je být neschopný

28. února 2014 v 21:24 | Yu-chan |  Hetalia
Itálie. Takový slabý neschopný stát na jihu evropy. Ale co když je všechno jinak, než jak to vypadá? Co když Itálie není tak úplně "neschopný stát"?
Postavy: Itálie, Německo, Romano



Autorovy poznámky :
Celkem často měním postavy z jejichž pohledu to píšu... Snad se v tom vyznáte. :D
Pro ty z vás, co nevědí - Romeo Vargas = Seborga (Dle mých informací je také bratrem Itálie a Romana)



Světlo se mu začíná prodírat přes záclony do pokoje a pomalu mu otevírá oči. Pomalu se posadí. Vzbudil se s úsměvem jako vždycky. Vstává z postele a roztahuje záclony. Hned je tu více světla. Otevírá okno a rozespale z něj vyhlédne. Kolem krásných květin všeho druhu poletují motýli a ptáci zpívají své obvyklé písně. Ve vzduchu je cítit krásný a slunečný letní den. Nadechuje se čerstvého vzduchu. S úsměvem vydechne. Možná že dnešek bude jiný.
(Itálie)
Zavírám okno a oblékám se. Dnes bude zasedání v evropském parlamentu. Zapnu si košili a natáhnu si kalhoty. Vyrážím do kuchyně. Romano už udělal snídani. Dnes je řada s vařením na něm.
"Konečně ses vykopal z postele?" Zeptá se mě a položí talíře s lákavě vypadajícím jídlem na stůl.
"Jo." Usměju se na svého vždy naštvaného brášku. "Něco mě napadlo."
Jednou rukou se opře o stůl a tázavě se na mě podívá.
"Co kdybychom dneska něco na-"
"Na to zapomeň." Odsekne a posadí se k jídlu.
"Ale-"
"Ne." Podívá se na mě vážněji.
" Proč ne?" Také se posadím a sáhnu po vidličce.
"Kolikrát už jsem ti to říkal?" Napije se. "Jednou jsme se rozhodli, že budeme neschopní a tak to taky zůstane."
"Mě už ta přetvářka nebaví." Protestuju.
"Dokud si všichni myslí, že jediné co umíme je vařit a hrát fotbal, je mi fajn." Ušklíbne se na mě. "Pamatuješ, co říkával děda?"
"Můžeš být silný, jak chceš, ale pokud nejsi nejsilnější, nevyhraješ."
"Přesně." Řekne s plnou pusou a polkne.
"Ale dneska už se nevedou boje o moc."
"Všichni se pořád v něčem přehánějí. Jen už ne krveprolitím."
"Takže není důvod pře-"
"Nemám zapotřebí, aby za mnou dolejzali ostatní země s tím, že potřebujou s něčím pomoct! A dokud jsem neschopnej, tak mi to nehrozí! V tomhle divadýlku jedeme společně, ty zatracenej bastarde!"
Chvíli na mě jen naštvaně kouká a pak se opět pustí do jídla. Má pravdu. Měli bychom pak o tolik víc starostí. Ale já nechci být pořád jen ta neschopná země. Dnešek nebude jiný. Povzdechnu si.
"Romeo ještě nevstal?" Změním téma.
"Cos čekal? Stejně na takový schůze nechodí. Určitě zase půjde na pláž a bude nabalovat holky, pitomec jeden." Lovino dojídá, bere svůj talíř a pokládá ho do dřezu. "Jdu se nachystat."
Sleduju, jak mizí ve dveřích.

Sál už se začíná naplňovat. Některé země chybí. Hned vedle mě je volné místo, na kterém by měl sedět Romeo, ale nikdy tam neseděl. Hned za tím místem sedí Německo a po mé levé straně sedí Lovino.
"Seborga zase nepřijde?" Ptá se mě Německo.
Podívám se na prázdné místo. "Ne." Řeknu se zavřenýma očima a s úsměvem.
"Aha." Zahledí se před sebe.
"Ve~" Koukám na něj pořád, než se má pozornost upře k Belgii, která právě začala dnešní meeting.
"Chci vás tímto všechny přivítat na dnešní schůzi." Říká sladkým hlasem. "Dnešními tématy jsou obchod a ekonomika."
Obchod. Zrovna téma, ke kterému mám co říct. S nadějí, že třeba změní názor, se podívám na svého brášku, ten ale jen sedí, podpírá si rukou hlavu a popisuje svůj poznámkový sešit slovy bastarde nebo pitomče.
Ke slovu se dostává Francie. Jeho řeč o zvýšení kvality obchodu je sice zajímavá, ale nereálná.
Další přichází se svojí myšlenkou Německo. Skvělý a efektivní návrh jako vždycky, ale během pěti let to přestane fungovat.
Návrh Anglie už raději ani neposlouchám. Ne, že bych nechtěl, nebo si myslel, že stejně nic chytrého neřekne, ale čím víc poslouchám ostatní, tím víc je mi líto, že sám nic nenavrhnu.
Beru si tužku a začnu psát do svých poznámek. Píšu, co bych navrhl. Německo se na mě na malou chvíli podívá. Určitě si myslí, že si z nudy kreslím, ale já to nevnímám. Usmívám se a oči mám skoro zavřené. Když se tak tvářím, nikdo by nevěřil, že nad něčím přemýšlím. Když dopíšu svoji myšlenku, začnu vypisovat plusy a mínusy nápadu Německa. Plusů je určitě víc, ale už jenom kvůli tomu, že se to může kvůli každé chybě sesypat, to není ten nejlepší nápad. Německo by si měl konečně uvědomit, že každý není takový perfekcionalista jako on.
"Ve~" Vydám ze sebe potichu, když dopíšu a položím tužku.
"Dobrá, tedy. Dávám hlasovat." Prohlásí Belgie poté, co se Anglie a Francie přestanou hádat.
Svůj hlas dávám Německu jako obvykle. Chvíli trvá, než se na obrazovce objeví, že byl přijat právě jeho návrh. Německo si srovná materiály na toto téma a odkládá je bokem.
"Ve~" Usměju se jeho směrem.


(Německo)
Dnešní zasedání bylo opravdu vyčerpávající. Neustále poslouchat hádky mezi Anglií a Francií není zrovna příjemné. Poskládám si poslední věci do tašky a podívám se na místo Itálie. On i jeho bratr už jsou pryč. Odchod jim nikdy netrval dlouho.
"Hm?" Podivím se, když si něčeho všimnu. Dojdu k prázdné židli o dvě místa vedle a zvednu sešit, který leží na stolku podepsány jménem Feliciano Vargas. Zapomněl si tu ty svoje malůvky. Otevírám sešit na náhodné stránce, abych se podíval, co nakreslil.
"Co?" Řeknu potichu. To je můj návrh týkající se obchodu, který byl dneska schválen? Plusy a mínusy? Začínám číst. S každým bodem si uvědomuji, že má Itálie pravdu. Můj návrh nemůže vydržet dlouho. Přelistuji na předchozí stránku. Nacházím jeho návrh k onomu tématu. Pečlivě ho pročítám. Žasnu. To je lepší návrh, než kterýkoli z těch, co tady padly.
Tohle nemohl vymyslet Itálie! Na něco takového by nikdy nepřišel. Nevěřím tomu, že by to někde opsal, když to má podepsané. Takový on není. Ale jak? Jak by byl Itálie schopný něco takového vymyslet? Tohle mi nejde do hlavy.

Zazvoním na dům Itálie a čekám.
"Co tady chceš, ty bramborovej bastarde?!" Ozve se sotva se otevřou dveře.
Ze tří Italských bratrů mi musel otevřít zrovna tenhle.
"Je tu Itálie?" Snažím se ignorovat jeho urážky.
"Proč? Chceš mu zase vecpat nějakej německej blaf?" Nenávistně si mě měří.
"Ne." Vytahuji sešit. "Tohle si zapomněl."
"Já mu to dám." Natahuje po něm ruku.
Ucuknu. "Chci mu to dát osobně a zeptat se na něco ohledně obsahu."
"Tys mu to četl?" Vytrhne mi sešit z ruky. "Bejt na jeho místě, udělám z tebe bramborovej salát!" Sám prolistuje sešitem k dnešnímu datu. Zarazí se.
"Tohle jsi četl, ty bramboráku?" Vrazí mi sešit před oči.
"Jo." Odsouvám si stránky od obličeje.
"Feliciano!" Zakřičí po chvíli do domu. "Ty bastarde, máš tady návštěvu!" Zabouchne mi dveře přímo před nosem.
(Romano)
Čekám, až se ten idiot uráčí přijít.
"Co si myslíš?!" Vrčím na něj, když se konečně ukáže, tak, aby to ten zmetek za dveřma neslyšel.
Nechápavě se na mě podívá.
"Koukej, co ti přinesla ta tvoje namakaná brambora!" Hodím po něm jeho sešit. "Ten bramborák si pročítal tvůj dnešní návrh! Jak jsi to tam mohl nechat, debile?!"
Nic neříká. Dochází mu, co se mu povedlo.
"Jestli donese dál, že nejseš tak neschopnej, jak předstíráš, postihne to nás oba!" Mám co dělat, abych ho nezačal škrtit. "Nějak si to s tím klobásožroutem vyřiď." Ukážu na dveře a odcházím.
(Itálie)
Se strachem si prohlížím dveře, na jejichž druhé straně je Německo. Bude mě mít za lháře? Zhluboka se nadechuji a chystám se na nadcházející scénu. Jednu z nejdůležitějších scén svého celoživotního divadla o neschopných italech.
"Ve~" S tímto slovem otevírám dveře. "Ahoj Německo~"
"Itálie," Kouká na mě vážně. "Ten sešit-"
"Díky, žes mi ho vrátil~"
"To, cos tam psal-"
"Nechceš jít dál?"
"Klidně, ale-"
"Dáš si těstoviny?"
"Dobře, ale řekneš mi-"
"Těstoviny~"
"Itálie!" Přeruší mé trapné pokusy o přesměrování konverzace.
Zmlknu. Tvářím se, jako bych nevěděl, o co jde.
"Proč jsi to nenavrhl?" Zeptá se po chvíli.
"Ve~? O čem to mluvíš?"
"Ty víš moc dobře, o čem mluvím." Ukazuje na sešit v mojí ruce
Tohle nezvládám. Německo mě už určitě prokoukl. Mlčím.
"Co ti ještě kromě obchodu jde?"
"V obchodu se vůbec nevyznám..."
"Nelži." Řekne, jakoby už všechno věděl a chápal a jenom si to ověřoval.
Nelhat? Pokud to udělám, tak mě Lovino uškrtí. I když vlastně, nezakázal mi to Německu říct. Jenom mám zajistit, aby to nešlo dál.
"Nikomu to neříkej." Řeknu po chvíli tiše.
"Co?"
"Pojď dál. Všechno ti vysvětlím."
Uvolním mu cestu do domu. Když vejde, zavřu za ním. Vedu ho do kuchyně. Posadím se ke stolu a čekám, než to také udělá.
"Takže," začnu. "asi bys chtěl vědět něco o návrhu v mém sešitě..."
Přikývne.
"Je to můj návrh. To, co bych navrhl já."
"A proč jsi to neudělal?"
"Protože bych ukázal, že něco umím."
"A to je špatně?" Ptá se nechápavě.
"Kdyby na to ost-"
"Feliciano!" Rozrazí Lovino dveře do kuchyně. "Už ses toho bramborá-" Zarazí se, když zahlédne Německo. Chvíli beze slova stojí mezi dveřmi, pak se na mě vážně podívá. "Sakra, brácho, nemůžeš si jen tak do baráku dotáhnout přerostlou bramboru!"
"A co umí on?" Ptá se Německo klidně.
"Co?! Feliciano, cos vykecal?!" Vyjede na mě Lovino.
"Já-"
"Co víš, bramborová placko?!" Otočí se k Německu.
"Nezakázals mi mu to říct." Ohradím se.
"To ti z toho mělo dojít, ty dutá makaróno!"
"To už je jedno. Už to ví." Obořím se. "I když budeš křičet, nic se nezmění."
"Jestli něco vykecá tak..." Prohlédne si mě i Německo. "Udav se tou svojí bramborou." Opouští místnost.
"Cos chtěl říct?" Ptá se Německo.
"Že prostě předstírat neschopnost je mnohem jednodušší, než něco umět." Okamžitě poznám zmatení v jeho tváři. "Chci říct, podívej se třeba na sebe. Jsi jedna z nejmocnějších a nejschopnějších zemí v EU."
"Jak to s tím souvisí?"
"Všem jenom pomáháš a díky tomu ztrácíš. Na tohle my nejsme připravení."
Mlčí. Asi pochopil, co se snažím říct.
"Nesmíš to nikomu říct."
"Ale co tvůj návrh?"
"Můžeš to navrhnout, jestli chceš." Usměju se.
"Nebudu navrhovat něco, cos vymyslel ty."
"Jednou něco návrhu, slibuju. Jednou, až budeme připravení na to být schopní."
"Dobře. Nikomu to neřeknu."
"Děkuju." Oddechnu si.

Přesně tak. Jednou ukážu, že něco umím. Až to já i Lovino uznáme za vhodné. Jednou... už se těším~



Kecy na konec:
Snad to nebyla zas taková katastrofa a dávalo to alespoň trošku smysl. :D
Jinak ještě přemýšlím o dvou povídkách, které by navazovaly... (Tam už by byly páry.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 6. ledna 2015 v 21:38 | Reagovat

Naprosto boží! :-)
Skvěle jsi vystihla charaktery jednotlivých postav, jen bych tě chtěla upozornit na občasné změny časů - jednou tam máš přítomný, jednou minulý atd. ale jinak super, vee~ :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama